Další před ním seděla v celé své cudné nádheře, okusovala si rtíky a snažila se upoutat jeho nicneříkající pohled. Věděl, kolikrát se provinila, jak škrtila malá děvčátka, dělalo jí to dobře obmotat štíhlé prsty s okousanými nehty okolo krku a koukat, jak postupně tělo modrá a chladne, zarývat pařáty do masa a likvidovat tak naději na úctyhodnou smrt, chtěla cítit bolest všech příbuzných nad rakví… Ale nevypadala tak, znovu se tvářila jako anděl.
Všechny takové byly, obyčejné zmije, děvky, vražedkyně.
Natáhl k ní ruku se sklenkou. Upila si… A jemu nezbývalo nic jiného než čekat. Čekat, až zmije vydechne naposledy.
0 comments:
Okomentovat