Když nastal nový den,
unikl dívce neposlušný sten,
vždyť, když chlapec odešel,
nehezký čas nadešel.
Když upír ji opustil,
naději v ní rozpustil,
na společný život krásný,
chvíle bez bázní.
Láska jeho byla pomíjivá,
a jeho slova odmítavá,
tu díru jí do hrudi vypálil,
ani čas ji zatím nezacelil.
Vstala a vyšla ven,
chtěla, aby skončil ten zlý sen,
vydala se k hájům, loukám,
a on o ni strachem puká.
Nad průzračnou řekou se sklonila,
v žalu svém se topila,
nohy v čiré vodě si máchala,
a ve vzpomínkách na něj tápala.
Poté nápad jí hlavou probleskl
a slunce třpyt se na vodě zableskl,
Bella do vody skočila
a hlava se jí zatočila.
Plíce vodou se plnily
a vlnky svůj úděl splnily,
již nenacházel se život v tom těle,
chlapec v dáli tvářil se bděle.
Něco v pořádku není,
a to není pouhé snění,
snad dívka život si nevzala,
a smrt si do těla přizvala.
Chlapec věděl, že je to tak,
ochromil ho obrovský strach,
škrtl sirkou, oheň hoří,
a další lidský život moří.
Tak na lásku oba zemřeli,
jejich rty se třásly pocely,
snad někde tam nahoře se sejdou,
a už se nikdy nerozejdou...
0 comments:
Okomentovat