Černobílá - 7. kapitola

neděle 15. prosince 2013

Vzkazuji dvě věci. Littie, jestli mě nezabiješ za tohle, tak už za nic. Já se opravdu snažila, ale sama víš, jak moc mi podobné věci jdou. Je to tragédie, je to smůla, je to strašné, ale je. A pro strašně dlouhou dobu ti to bude muset stačit. Něco takového se musí rozdýchat.

A pro vás ostatní jen jedna značka - 15+, pro dobro mé duše.

Samozřejmě, že podobná situace se vždy stane zdrojem nějakých těch pomluv, co se nafouknou do obrovských rozměrů, a pak je z toho spoustu trapasů a podobně, ale tentokráte to bylo něco jiného. Jako kdyby někdo škrtl zápalkou a odstartoval běh situace jakýmsi nepochopitelným směrem, zapálil bombu a doufal, že nic vedle nevybuchne. Tady naštěstí ani těla ani hlavy nepadaly, ale na druhou stranu to Ginny docela sebralo, co si budeme nalhávat, inu o to složitější měla pak situaci sama pro sebe. Chápejte ji, najednou si nebyla jistá, co doopravdy pro mladého Pottera znamená a to vědomí jí tížilo jako saténová poduška, pomalu přidušovalo, škrtilo…
Mohla by chytit hysterický záchvat a žádat, aby se omluvil, ale kdo z těch lidí doopravdy věděl, co se toho večera stalo? Nikdo si neprošel tou situací a nechápal bezvýchodnost momentu, kdo z nich ve skutečnosti tušil, jak silné pouto svázalo dvě duše dohromady? Zajisté se to neprojevovalo hned z počátku, ale pomalým a chronologickým postupem, ale přeci jenom ano… Ale vraťme se zpět do momentu, kdy začalo první vyučování, tak neskutečně zdlouhavé, že i Hermiona při celé své zaslepenosti poznala, že něco není v pořádku. A málokdo věděl, že je to teprve začátek.
V náruči cizího chlapce se Freya vzbudila vlastně poprvé, nikdy před tím se k ničemu podobnému nesnížila, ale nakonec musela tak trochu uznat, že jí to dodalo klidu na duši. A na nepochopitelný pocit zmatku všude okolo, vznášel se vzduchem jako lahodná vůně přezrálého ovoce a nutil mozek neustále zvažovat všemožná nereálná pokračování příběhů. Harrymu chvilku trvalo, než se zorientoval, ale naštěstí měl první zážitek s dívkou za sebou, takže ho nevykolejilo zrovna tohle, spíše fakt že ta hnědovlasá kráska neutekla prvním expresem z Bradavic, zůstala tam do rána a našla v jeho objetí nějaký jistý duševní mír.
Ani jeden z nich evidentně situaci nepokládal za nutnou k diskuzi, všechno si vyříkali tak nějak beze slov, jen málo lidí spolu dokáže podobným způsobem komunikovat… Ale kdo ví, jestli v tom nebyla jen ta primitivní touha se dostat z následného problému či se vyhnout trapnému momentu z láskyplné situace, co oběma pořádně zamotala hlavou. A kdo ví, jestli už se tak třeba nestalo. Každopádně od sebe odskočili jako dvě blešky a rychle se začali tvářit tak nějak normálně, sbírali ze sebe všemožné a nemožné známky po přítomnosti toho druhého, ale když se do přehřáté místnosti začal linout proud prvňáčků, druháčků a těch starších, na které zdrobněliny už neplatí, tak jim to bylo tak trochu k ničemu.
Jak vysvětlit ty rozcuchané vlasy? Zatraceně! Myšlenky Freyi nijak nesměřovaly k útoku ani útěku, spíše se jen mírně zazubila na nebohou zhrzenou rusovlásku a zaplula tou nejelegantnější chůzí směrem k pokoji, očekávalo na ní přeci vyučování, ale jakmile se zaklaply ty těžké dveře, tak se svezla na zem jako domeček z karet, do kterého zafoukal vítr. Zbývalo zatraceně málo času, ale nějak ztratila vůli se pohnout a začít něco dělat, až po dost dlouhé chvíli nakonec získala svou nádhernou ledovou masku a spokojeně se navlékla do trochu nositelnější verze školní uniformy a zamířila vesele na první hodinu.
Harry to měl v jistém smyslu jednodušší, chlap se soustředí na jednu věc, proto se rozhodl v hlavě nějak neustále nerozebírat všechno okolo, jen se prostě převlékl a za velmi zpytavého pohledu od Rona a jeho zrzavého mladšího klonu zamířil klopýtavou chůzí směrem do třídy. Neměl ani tušení, co se bude první dít, ale nějak moc ho to nezajímalo, Ron do něj něco hustil a Ginny si ho prohlížela s pohledem štěněte rozpláclého na asfaltu, což mu přišlo maximálně neskutečně iritující. Do třídy dorazil s tím pravidelným zpožděním a zaplul do lavice tak nějak neustále se utápějící ve svých zbloudilých myšlenkách, čehož si musel všimnout snad každý. Tedy pardon, každý ne, Hermiona je zlatá výjimka.
Freya do hodiny dorazila pozdě, ale vzhledem k faktu, že se večer oslavovalo až do noci a ještě ke všemu to byl její první den na téhle obrovské škole, tak učitelka nejspíše žila v domnění, že chudák děvče se tu ještě ani pořádně nevyzná a poslala ji sednout k naší výše zmiňované necitlivce. Bránit se nebohá hnědovláska nemohla, jen všechny přítomné zpražila naprosto ledovým pohledem a zaplula s půvabem královny do nijak zvláště pohledné lavice, co se před ní tak rozprostírala.
„Jsem ráda, že vás můžu přivítat na své první hodině! Doufám, že to tu společně všichni zvládneme, ale dost řečí. Otevřete si učebnice a pustíme se do práce,“ zamumlala ta ženština až příliš nadšeně, inu studenti z posledního ročníku jí nějak moc závratné pozornosti nevěnovali, polovina z nich ještě dospávala po včerejším flámu a ostatní na sebe koukali zamilovanými pohledy hormony zasažených pubertálních děcek. Harry se tedy nevěnoval ani jedné z těch činností, ale myšlenkami se stále vracel k dnešnímu ránu. Normálně by mu to bylo asi tak trochu ukradené, ale tohle si bude žádat dlouhé vysvětlení…
Freya se na druhou stranu problematikou nijak příliš nezabývala, nejhorší na tom byl fakt, že to takhle dělala pokaždé – neviděla nic jednoduššího, než utéct od problému a nechat ho odplout kamsi za hranice svého vědomí. Dělala si poznámky tak nějak na půl ucha a všechny častovala naprosto chladným pohledem ledových očí, nenáviděla to tu, protože ztratila důvod milovat. Ztratila ze svého srdce lásku, co jí mohla otevřít brány k dobru, zůstala polapená ve vlastní nulové existenci, co nepřinášela žádnou útěchu, žádnou teplou náruč, co by ji ochránila před tvrdou silou reality. A toho si všimla jinak dost nápadná postava v rohu místnosti, jeden z nádherných praktikantů, které obdivovala naprostá většina všech školaček – Viktor.
Sám věděl moc dobře, jak obrovská povinnost se s jejich mocí váže, ale nikdy si nedovolil nic proti jeho milované hnědovlásce říci, ostatně jeho postoj k ní byl všeříkající. Odpustil jí cokoliv, stál za ní v každé situaci a snažil se nahradit prázdnotu ledu v jejím srdci, což mu zase tak dobře nešlo. Ona ho přece vůbec nebrala tak, jak měla, ostatně jí k tomu ale nedal vůbec žádný důvod, nebo ona jen prázdně a slepě zírala na všechny ostatní, nikdy v ní nezažehl ani jiskřičku zájmu. Trápilo ho to, neskutečně ho to rvalo zevnitř, ale co se s tím dalo dělat? Musel jí to odpustit, musel si ukořistit i ten nejněžnější dotyk, slaboulinké pohlazení.
Ginny se na druhou stranu užírala vlastně první polovinu dne pochybnostmi, co je na drbech za pravdu, nechtěl věřit tomu, že by jí Harry podvedl, ale okolnosti mluvily v jeho neprospěch, přeci jenom mu stále ještě nedala to jediné a nejcennější, co si schovávala pro triumfální moment po svatbě. Tedy… samozřejmě doufala, že si ji ten troufalý chlapec vezme, a těšila se na všechno, co spolu prožijí, ale jinak pro ni jejich společná budoucnost představovala jednu velikou neznámou. Nakonec to nevydržela a došla k názoru, že by se to mělo řádně probrat, takže po několika dalších úmorných hodinách se jí podařilo ulovit svého milovaného přítele a odtáhnout do jídelny.
Ten to pokládal za docela zvláštní, jindy si ho ta zrzka moc nevšímala, a ačkoliv ji měl rád, tak na přestávku měl v plánu si pokecat s někým z nové školy, samozřejmě také nebyl nadšen tím jejich sloučením, ale co se dalo dělat. Měl by si zajistit mezi nimi pozici, přeci jenom je tohle jeho místo, jeho teritorium – prvňáci to tak ale neviděli, potichu našlapovali okolo starších studentů zahalených v černých pláštích a zbytek je evidentně nějak příliš netankoval.
„Harry, musíme si promluvit. Po škole se šíří hrozné pomluvy a já… prostě potřebuji vědět, co je na tom pravdy. Nechápu to, udělala jsem snad něco špatně?“ tázala se celá zmatená nejmladší zrzečka a upřela smutný pohled jiskřivých očiček právě na osloveného. V obličeji se jí zračilo všechno, co se odehrávalo uvnitř – jakýsi tvrdý boj mezi důvěrou a slepou nenávistí, bála se připustit si tu možnost, přála si mu věřit více jak komukoliv jinému, ale on… neodpovídal, nemluvil, jen tiše seděl a pozoroval ji těmi zelenými zraky, co se jí propalovaly hluboko do duše.
„Ginny, vážně si myslíš, že bych tě vyměnil za jakousi pochybnou holku z naprosto cizí školy, kterou vlastně vůbec neznám? Po tom všem, co jsme spolu prožili?“ zašeptal tak nejněžněji, jak to v daný moment dokázal, ostatně sám na tu otázku nedokázal dost dobře odpovědět, tak nějak cítil váhavé pouto, co ho spojovalo s tou cizinkou, cosi ho k ní táhlo tak neskutečnou silou, že opravdu pochyboval. Jeho stávající přítelkyně se mu totiž zdála až neobyčejně otravná, neustále se na něj věšela a dokazovala si, že k němu patří. Ale jakási jeho konzervativní strana uvnitř byla uspokojena, získal si budoucí manželku, někoho kdo po jeho boku bude stát celý život.
Oproti tomu ta neznámá pro něj představovala naprosto něco nového, nepoznaného, ale tak lákavého, že jejímu vábení málem podlehl. Když mu minulou noc odpočívala v náruči, tak cítil jakýsi zvláštní pocit naplnění a uspokojení, patřila tam, nikde jinde pro ni nebylo místo. Ale tohle nemohl ani za boha nikomu přiznat, zle by se potázal už jen kvůli tomu, že si dovolil myslet na jinou.
„Takže doopravdy miluješ jenom mě?“ div nevyskočila radostí, jak se mu vrhla okolo krku a zmáčkla plnou silou svých paží. Obmotal okolo ní ruce a chvilku ji tak nějak bez výrazu kolébal tam a zpět, normálně se ke gestům vyjadřujícím lásku nějak moc nesnižoval, ale pro dobro její duše by momentálně udělal asi cokoliv. Zakládal si na nějakém tom řádu a klidu a podobné výstřelky do tmy ho vždy stály až příliš úsilí. Ale tentokráte v tom byl i pocit viny, jak se tak na ní díval, protože i když momentálně opravdu miloval jenom ji, tak nedokázal říci, jak tomu bude za několik let, za několik měsíců. Uměl si totiž opravdu dost živě představit, jak místo zrzky v náruči drží hnědovlásku. A tohle jeho rozjímání vyrušil až pak pronikavý pisklavý křik odkudsi z chodby hradu.
Vrátíme-li se o pár minut dál, tak Freya samozřejmě také končila hodiny a po zbytek dne se měla věnovat nějaké smysluplné činnosti, ale to by ji nesměl zastavit jakýsi šílený blondýn, jehož úsměv až příliš zpodobňoval ten Ariss. Nechtěla se s ním bavit, proto zpočátku ty jeho spekulace raději nechávala bez odezvy, ale pak se začal navážet do témat, která až příliš zaváněla čerstvou krví, rány, které už nikdo nikdy nezacelí…
„No jo, vidíte to? Co, ty mudlovská šmejdko, rodiče tě nenaučili mluvit, nebo co? Ale jasně, byli to jen hloupí mudlové, jak by mohli!“ pronášel to nadměrně výsměšně s jistou dávkou ironie, v obličeji si mu pohrával výraz naprostého šílenství s jakousi zlomyslnou radostí, což snad vzbudilo všechny obranné instinkty uvnitř nebohého dívčího tělíčka. I kdyby si to mnohokrát přála, tak nedokázala ovládnout všechny své končetiny natolik, aby se to prostě a jednoduše nestalo. Během okamžiku ucítila prudkou bolest v oblasti páteře a potom… neutuchající a naprosto temnou prázdnotu, nezůstal jediný světlý bod.
Viktor dorazil neskutečně pozdě, vyčítal si, že svou milovanou Freyu nechal samotnou, ale teď na zpytování svědomí nezbýval čas – musel se snažit zachránit takřka zadušeného Malfoye, než bude mít chudinka mimo smysly na sobě cizí krev. Chlapec vřeštěl jako dívka, neustále sebou cukal v bolestné agónii a obracel oči v sloup, blond vlasy se mi lepily na rozčtvrcený obličej a krev stékala v malých pramíncích na jinak čistou mramorovou podlahu. A Freya se tiskla ke zdi, koleny si podpírala obličej a zírala s ničemnou prázdnotou na všechno okolo sebe, moc ji chtěl sevřít v náruči a dát jí ten pocit bezpečí, co tak postrádala, po kterém prahla, ale musel se pokusit eliminovat škody, nezbýval mu čas ani prostředky na to, aby jí mohl poskytnout ochranu.
Harry dorazil ve správnou chvíli na správné místo, dalo by se tak říci, protože už se nic nedělo, Draco vypadal jako normální člověk, jen se v jeho pohledu odrážel jakýsi strach, mumlal cosi nesrozumitelného a vykřikoval něco o rodině, otci, matce, vedení školy… Nikdo ho neposlouchal, nikdo mu nevěnoval pozornost, profesoři se sbíhali na místo, ale zírali jen na Victora, aby jim vysvětlil, co se tu děje. Freye nikdo nevěnoval takovou pozornost, ale nakonec to všechno bylo jen na ní, protože pokud nechtěla do svého problému uvrtat všechny přítomné, tak musela zasáhnout.
„Můžu za to já, trochu jsem vypěnila kvůli tomu bláznovi. Navážel se do mé rodiny,“ upřela na ně ledový mrazivý pohled, a jelikož většina profesorů znala příběh severských bystrozorů, tak se shodli jen na tom, že by si měla odpykat nějaký trest a tím to končí. A protože pan Potter s Hagridem potřebují s něčím nutně pomoci, tak ona jim dnes večer pomůže v lese s lovem jednorožce či podobnou hloupostí. Asi si většina z vás zasvěcených umí představit, že to nejen v Ariss vyvolalo salvu obrovského nekontrolovatelného smíchu. To už by se jednorožec spíše vydal za samotným pánem zla, než se zdržoval v přítomnosti jednoho z těch tří děcek.
„Přijde vám na tom něco vtipného, slečno Lightwoodová?“ pronesl poněkud uštěpačně jakýsi slizák s černými vlasy, co se objevil tak trochu nechtěný, nežádaný a obecně většina studentů při jeho přítomnosti raději velice nenápadně zmizela. Ale onu milovanou Ariss evidentně nějak přílišně moc netrápil, ostatně si zvykla na všechny ty pedofilní pobudy, co si své zhrzené dětské lásky léčí na dalších generacích – a tenhle jí ho poněkud silně připomínal, nikdy ji nějak zvláštně nikdo takový nezajímal a tímhle prototypem se také nehodlala zabývat déle, než bude nutné.
„Vůbec nic, pane profesore. Jen ta ošemetná situace, že se studentka Nebelvíru dostane do potíží hned první den, to se asi moc často nestává…“ zazubila se na něj s naprosto nevinnou tvářičkou, ale i on byl schopen v jejích očích vyčíst onu výzvu, jestli si s ní něco začne či nikoliv – samozřejmě na nepřátelské bázi, moji věrní čtenáři, nebudeme úchylní, na to bude času dost později. Tak tedy, vrátíme-li se zpět k tématu, tak ta andělská blondýnka v sobě ukrývala něco, co ho na první pohled zaujalo, připomínala hadí mládě, co jen očekává, až se jeho moc plně rozvine. A pak za pomoci jedu ovládne svět.
„Tak si laskavě dávejte pozor, ať se do problému nedostanete vy, slečno. Přeji pěkný den,“ dodal nakonec odměřeně, nehodlal se nějak příliš vyjadřovat na úroveň Kruvalských studentů, a zamířil si kamsi do svých černých komnat. Jeden by se nedivil, kdyby tam dělal takové ty typické satanistické rituály s krvavými pentagramy a kuřecími srdíčky… Ale doufám, že téhle jak faktické, tak povídkové hlouposti nikdo z vás nevěří, protože je to všechno víceméně neuvěřitelně a strašně směšné, že by se za to i ten největší blbec světa měl stydět. Ale to je opět jedno, bylo by dobré se vrátit k tomu, co se stalo potom.
Freya se cítila všemožně zvláštně, přítomnost Viktora, Ariss, černovlasého perverzáka, zelenookého trubce a ještě spousty nepříjemných pohledů ji nijak moc neuklidňovala. Uměla si živě představit, že by je tady všechny nejraději do jednoho zmasakrovala a poté odešla, dokonce se chvilku té myšlenky i držela, ale její dva věrní přátelé, kterým okamžitě bylo naprosto jasné, k čemu se schyluje, ji nenechali provést žádnou hloupost, rychle čapli ruce a nohy a vláčeli svou nebohou kamarádku kamsi do útrob obrovského hradu, hlavně co nejdále od ohniska katastrofy.
Samozřejmě, drby se školou šíří nějakou nepopiratelnou rychlostí, proto do večeře bylo naprosto všem jasné, že je záhodno se prefektce vyhýbat. Kruvalští jen mírně pokyvovali hlavou na znamení, že ji berou v potaz a její útok si neberou ani osobně, ani ji kvůli němu neodsoudí, stoupla v jejich očích na nezměrnou hodnotu, protože se dokázala postavit téhle nevzdělané chásce. Ona sama to za nějak moc velikou výhru nepovažovala, víceméně byla schopna zlikvidovat mnohem horší soupeře než kluka s otevřenou tlamou, co neustále jen žvatlá co největší blbosti, aby naštval své okolí. Tyhle typy nenáviděla, ale neprahla po jejich smrti. Od toho měla jiné exempláře.
Dneska se na nějaké přílišné diskuze ani necítila, neustálé zvědavé pohledy dohromady s naprosto příšernou ječivou přednáškou od Ariss si vybraly své, takže nyní se většinou omezila jen na zabíjení očima a občasné ironické štěknutí, asi tolik k její náladě. Na druhou stranu se musí nechat, že podobné výstřelky se u těch děsně dárk a ívl duší docela tolerují, takže se ještě více zvedl zájem o to, aby na kohokoliv z vás promluvila. Zvláště malí prcci měli tendenci se k ní nějak příliš stahovat a nimrat se do každého jejího kroku. Ze začátku se to obešlo bez komentářů, ale nemohlo to tak zůstat. To by tam nesměl být Harry.
„Můžete jí, kluci, prosím dát pokoj? Co vám všem udělala, že tu na ní koukáte jako na božský obrázek?“ šel na to poněkud pomalinku ten mladý bojovník za práva pěkných hnědovlásek. Ani to tak nějak nebral, že by si u ní chtěl šplhnout, ale spíše se mu nějak bytostně příčil fakt, že ti mladí nezvedenci jí věnují najednou tolik pozornosti, pro něj ji poutala už od začátku a tak nějak si na ni vytvořil jakési vlastnické právo, kterému nehodlal za žádnou cenu ustupovat. Ale evidentně ty malé parchanty zajímal zrovna tak jako oni Freyu.
„Co že se jí najednou nějak zastáváš, Pottere?! Zrzka tě omrzela?“ rozezněl se místností ještě před nedávnem příšerně vystrašený hlas. Nyní obsahoval jen stopy jakéhosi rozhořčení, posměchu a totálního nezájmu ze strany kohokoliv. A když se k tomu ještě ozval jakýsi podivně skřípavý smích, který asi měl vzdáleně připomínat zlomyslný, tak to udělalo takový ten správný dojem naprostého ponížení, kdy nemáte co říci, kohosi smrtelně urazíte a ještě pohnojíte naprosto všechno, co jste si rozpracovali na bojových liniích. A tak to bylo u v případě našeho zelenookého chlapce, nabral nachovou barvu do tváří a odvrátil pohled od těch zmijozelských pobudů.
K jeho velikému štěstí ale nejspíše přišel v ten moment kruvalské prefektce prostě neodolatelný, nebo se prostě jen probudila z naprosté letargie s tím, že je potřeba splatit veškeré dluhy za jakéhosi člověka na vaší straně. A i přes všechny ty problémy, co to teoreticky mohlo způsobit, docela rázně vstala a zamířila si to směrem ke své drahé blond kamarádce, ostatně spíše k jejímu stolu, ale nebudeme detailisté.
„Draco, já nevím, co to máš za podělaný komplex v té tvé peroxidové hlavě, ale mohl bys laskavě už jednou držet hubu a nesnažit se mě vytočit do bezvědomí?! Plácáš totální kraviny, směješ se jak korunovaný idiot a mě to prostě a jednoduše nebaví. Sklapni a drž krok, nebo věř, že já si tě najdu. A tentokrát tě z toho nedostane nikdo, ani nějaký zpropadený Bůh!“ zavrčela do ucha blondýnovi, který najednou raději zmlkl a další pokračování jeho perverzních teorií o tom, co se má stát a stane (neříkejme mu to, chudáček o svých věšteckých schopnostech vědět nemusí), si nechal na později.
Freya toho měla tak akorát dost, celý dnešek jí lezl na nervy dohromady více než celá tahle škola a ještě se musela jít chystat na ten povedený výlet do jakéhosi tajemného lesa, aby šla lovit nějakého strašně miloučkého jednorožce, který pokud má rozum, tak co nejrychleji od ní uteče. Hodila ještě jeden nevrlý pohled směrem ke svým dvěma přátelům – Ariss a Viktorovi – a potom dost nabručenou chůzí zamířila směrem k východu z místnosti. Všichni za ní samozřejmě strašně nenápadně pokukovali, ale to už nebyla její starost. A možná je to dobře, takové vyvraždění celé školy by jí reputaci asi moc nezvedlo.
„Harry, já vím, že v tom nic není, ale na druhou stranu… Mohl by ses chovat tak, aby si lidé vážně uvědomili, s kým chodíš. Já tě miluji, ty to víš, ale občas mám pocit, že jsem pro tebe jen přítěž,“ spustila zase ublíženým hláskem ta čistokrevná kouzelnice, co se schovávala za lásku k mudlům. Řekněme, že pro našeho zmíněného kouzelníka byla situace asi tak veselá jako pro jeho nový objev, ale co měl momentálně dělat? Ginny jen tak nesklapne, na to ji znal moc dobře, ale líbat se mu ji nějak moc nechtělo. Ale jak jinak dokázat lásku?
Kdesi uvnitř se trochu vzmužil (zajímavé je, že poté zvenku už to šlo sakra těžce), přitáhl si svou milovanou přítelkyni za pas k sobě a spojil jejich rty v jednom strašně vášnivém a uslintaném polibku. Ona se vznášela někde v oblacích, on raději zůstával nohama na zemi a doufal, že celé tohle utrpení velmi brzy skončí. Zajisté, zírala na něj celá škola, ale jen málokdo mu věnoval jiné emoce než žárlivost a nezájem. Vlastně jen dvě osoby se všeho všudy touto situací nesmírně bavily – slečna Lightwoodová a pan Krum. Kdo ví, co jim na tom přišlo tak straně vtipného, každopádně ti dva si evidentně naprosto rozuměli.
„Panebože,“ vzdychla si rozrušeně Ginny, když se Harry konečně odtáhl a mohl pořádně nadechnout. Celá se chvěla pod každým jeho dotykem a tohle brala jako obrovský milník v jejich vztahu. Vlastně se tohle stalo asi poprvé, nikdy před tím jí nevěnoval v přítomnosti ostatních kouzelníků žádnou pozornost a teď najednou se do toho prostě opřel… Malé soukromé vítězství a katapult do nebes, ale nikdo z nich nemohl ani tušit, že tahle idylka moc dlouho trvání mít nebude. Ale když jsou všichni spokojeni, tak kde je zakopaný pes, co tu tak nevábně zavání?
Ach ano, zajisté! Harry se totiž už dávno měl hlásit někde úplně jinde, ta výprava do zakázaného lesa se odkládat nemohla za žádné situace (a kdo by bral bouřící se hormony jedné ze zrzek za vážnou věc). Přeci jenom maskovala to, co se mělo vyřešit už dávno, musí se posbírat všechny střípky skládačky k duši samotného pána zla. Jenže on na to chlapec přes všechny ty dívky naprosto zapomněl, takže když už se pomalu začala vyklízet jídelna, tak mu najednou prostě svitlo a problém byl na světě.
Pokud vědci ve Francii tvrdí, že nalezli cosi rychlejšího než světlo, tak já se omlouvám, asi jsem je předběhla. Ta rychlost, co vyvinul náš opožděnec, se směle může rovnat všem malým částicím či dokonce i Slunci, protože každá minuta ztracená strkáním jazyku do chřtánu dračice, se načítala a načítala. A po dnešku vážně nechtěl dostat vynadáno nejen od svého věrného přítele, ale také té zvláštní osoby, co jim má jít pomoci s jednorožcem. Ten je prvním krokem k objevení všechno, co je potřeba.
„Já… strašně se omlouvám, nějak jsem si nevzpomněl,“ zahučel z posledního dechu ve chvíli, kdy doběhl, ale dostalo se mu jen zdviženého obočí, několika nenávistných pohledů a všechno se zase urovnalo. Občas si s některými lidmi rozumíme právě z toho důvodu, že nám nepředhazují naše chyby jako kosti psům, snaží se nás pochopit a znají zapeklité situace naší existence, napadlo Harryho ve chvíli, kdy pozoroval ledově klidnou tvář Kruvalské studentky, které se momentálně Hagrid snažil vysvětlit něco ohledně toho, jak se v lese chováme a nechováme, inu nezdálo se, že by ji nějak vzrušoval. Odkývala mu to, odpověděla na jeho otázky a mohlo se vyrazit.
„Hlavně si dávejte pozor, ať se nikomu z vás nic nestane. A Harry…“upřel polo obr svoje kukadla na jmenovaného v jakémsi gestu, které se evidentně Freye asi nelíbilo.
„Já nejsem blbá, nemá ze mě spouštět z očí, abych náhodou něco neudělala. Sakra, nechte celé téhle komedie a jdeme, chci to mít za sebou,“ popuzeně štěkla a vyrazila ostrým tempem směrem kupředu do hlubin naprosto černé temnoty. A Harrymu nezbylo nic jiného než pokrčit rameny a rozeběhnout se za jeho společnicí. Kdesi v hlavě mu rezonovalo všechno, honily se tam poněkud zvláštní myšlenky, ale s tím už se pomalu nedalo nic dělat. Nějak si začínal po dni zvykat na to, že tu holku z mozku asi nevyžene, lákala ho jako siréna.
„Koukám, že se nebojíš,“ pokusil se navázat diskuzi po hodné chvíli chůze, víceméně ani jeden z nich netušil, kam jdou, ona jednoduše kráčela a on se držel v úctyhodném odstupu za ní, možná za tím byla i taková ta úchylná potřeba poměřovat si její míry s jeho holkou. Ne, že by Giny byla ošklivá, ale obdarována v těch potřebných oblastech také nebyla, zatímco pohled na Freyino pozadí, dlouhé úzké nohy a tmavé vlasy v záři měsíce… No dal by si říci, kdyby mu nic jiného nezbývalo. Ženy nejsou blbé, už od začátku cítila jeho pohled všude, kam zabloudil. Nemohla za to jenom síla magie, kterou oplývala, ale také takový ten instinkt, co vám řekne, kdy se pořádně zhoupnout v bocích, kdy nechat nožku trochu pozadu… Neměla hold provokovat.
„Čeho? Černého lesa, lovení připitomělého koně s rohem, noci, měsíce? Nebo úchyla, co mi neustále čumí na zadek?!“ prudce se otočila a vyprskla na něj slova s takovou dávkou jedu, že i Bazilišek by se mohl jít klouzat. Harrymu na chvilku zatrnulo, ostatně polovinu jejích slov tak nějak vypustil a usídlila se v něm jen ta zmínka o tom, že obdivuje její pěkné pozadí. A že je na co koukat, ujela mu trochu mimo myšlenka, která způsobila další sérii nevypočitatelných pohybů. Zaprvé se pohled zabodl někam, kde by se za normální situace asi rýsovaly takové dvě oblinky, ale nyní se tam vznášel jen ten šíleně asexuální kabát. Zalitoval toho, že se zakázala Kruvalská uniforma.
„No?!“ dupla si neklidně nožkou ta osoba před ním, a když si všimla cíle jeho pohybu, tak si jen založila ruce na prsou, aby mu v tupém zírání zabránila. Mimochodem ne, že by to nějak moc pomohlo.
„Ehm… pomluv. Slyšela si, co se o nás traduje ve škole?“ vypadla z něj po chvíle ta největší hloupost, co ho mohla napadnout. Ale sloužil asi podobně jako náhodný generátor vět, takže ho to zase tak netankovalo a nakonec si za to dokonce i složil poklonu, že to tak geniálně vymyslel. Ostatně není to přeci pravda, že něco podobného se v tom obrovském hradu děje? A týká se to obou dvou, v kontextu to nezní nijak přiblble, tak co více čekat od chlapečka, jehož myslí momentálně probíhají obrazy toho, co by rád udělal s tou osobou opačného pohlaví naproti.
„Já nejsem hluchá, Pottere. Jasně, že jsem si všimla toho, že si ta tvoje krasavice začala více všímat toho, s kým se bavíš,“ řekla už docela milým hlasem Frey, ale na druhou stranu obsah nějak jejímu nevinnému výrazu neodpovídal. Ale ona se s ním jednoduše nemohla bavit normálně, pohled na jeho jiskřivé zelené oči ji vyváděl z míry více jak cokoliv, kdyby se neovládala, tak si ho také prohlédne jako on ji, ale… Cosi jí bránilo, jakýsi vnitřní pud sebezáchovy. A ten se každým jeho krokem zmenšoval a zmenšoval.
„Myslíš Ginny? Ona je taková vždy,“ zamumlal tiše a zase se o krůček přiblížil směrem k ní. Cítila se až nebezpečně blízko a nenapadlo ji nic lepšího než začít ustupovat směrem dozadu, ale vymanit se ze síly jeho pohledu už nedokázala. Zírala mu prázdně do očí a pokoušela se odsunout co nejdál od jeho přítomnosti. Prahla po ní, toužila zabořit prsty do hnědých vlasů, ochutnat jeho rty, ale cosi uvnitř ní dobře radilo, že něco takového přeci nemůže udělat, že tohle nepůjde… Ale on všechno přebil dalším krokem.
„Miluje tě. To zamilované holky dělají,“ nasucho polkla a ještě o pár centimetrů se od něj oddálila, než jí v tom zabránila kůra jakéhosi mohutného stromu. Přitiskla dlaně k nepravidelné struktuře kmenu a nalepila se na něj celým svým tělem. Už nezbylo místo na utíkání, prostor na rychlý úprk, musela se postavit svému strachu z jeho dechu, z jeho slov. A nechtěla, neumíte si představit, jak moc se jí to všechno najednou příčilo.
„Řekl jsem jí, že se nic nestalo,“ vydechl slabě naprosto paralyzovaný tím, že tam jednoduše stála s pohledem upřeným na něj. Její oči zračily všechno, co se bál vyslovit nahlas, jakousi patetickou touhu padnout tomu druhému do náruče, jakési vzrušení z momentální situace, jakýsi chtíč prolévající se celým tělem, ovládající všechny zbytky vědomí v tomto cituprázdném světě.
„To… to je dobře,“ vykoktala ze sebe po notné chvíli ubohého zírání, nezmohla se na nic jiného než na obdivování každého záhybu jeho těla, imaginární přejíždění po rýsujících se svalech, projíždění prstů hnědou záplavou, líbání těch pootevřených rtů, vdechování teploučkého dechu, co se srážel ve vzduchu… A ve chvíli, kdy přistoupil sotva na vzdálenost několika centimetrů, tak se musela držet plnou silou vybudované vůle, aby se na něj jednoduše nevrhla. Jevilo se to jako spásná možnost, ulevit tomu tíživému napětí, co se usazovalo v každé buňce jejího těla. Netoužila po ničem jiném než po dotyku, slabém pohlazení po tváři…
„Že se nic nestalo, nebo že jsem to řekl?“ položil otázku, co odhodila poslední zábrany, oběma jim bylo naprosto jasné, že teď nebo nikdy, stačí říct ne a celá ta atmosféra, co jiskřila k prasknutí, zmizí. Ale ani jeden z nich to neudělal, jen hlouběji zaklesly očima do sebe, a pak… To byl konec, Harry na pokraji zhroucení si přitáhl to nevinné tělíčko do náruče, tvrdě si ji na sebe přitiskl a s posledním divokým povzdychem vplul jazykem do dosud zakázaného území.
Pokud si myslíte, že alespoň jednoho z nich zapálilo svědomí, že se vůbec kdesi ozvalo, tak se krutě mýlíte, protože celé jejich vnímání se soustředilo jen na spojení jejich těl, kde se jeho hrud lepila na její, kde jeho jazyk tvrdě dobýval cizí, kde jeho prsty zkoumaly všechny nádherné oblasti. A ona se samozřejmě nenechala zahanbit, přijala tu smyslnou hru bez jakékoliv rezignace, rozehrála si vlastní souboj o špetku uznání, jednou rukou mu něžně zkoumala jakési náznaky svalstva na hrudi, druhá ho neposedně tiskla blíž, blíž…
„Panebože,“ vzdychl Harry, čapl ji za zadeček a donutil obmotat si nohy okolo něj, toužil si ji zašít pod kůži, připojit k sobě a nikdy nepustit, kdyby se tady třeba objevila jeho noční můra, kdyby bomby padaly a ničily okolí, tak on si toho nevšimne, nemůže. Cítil, že se mu tam dole cosi mohutně vzdouvá, veškeré jeho myšlenky se rozplývají v jeden nesouvislý obraz, protože ona se mu na té obrovské bouli pohnula. A znovu a znovu, otírala se o něj jako kočka, vybízela ho, prosila ho, ovládala ho. Prudčeji ji natlačil na strom a celou vahou se do ní opřel, její sten ho v dané situaci mohl jen vyburcovat k další akci. Netrvalo to dlouho, rty se ani nerozpojily, a on už nahmatával její tričko, během okamžiku žádné nebylo. A to byl signál ke zpomalení.
Pevně jí stále drže za to naprosto luxusní pozadí se trochu odklonil a prohlédl si tu krásku, co mu dala všechno všanc. Nedokázal si představit, že by momentálně měl být někde jinde než mezi jejíma nohama, opájet se hříšností jejích polibků, těšit se na průnik do toho sladkého tělíčka… Namotal si na prst pramen vlasů, co jí neposedně padl do obličeje, a jejich pohledy se znovu střetly. Vyčetla v tom jeho naprosté okouzlení, pozoroval ji jako božský obrázek, spojoval rty v slabém polibku plném nepoznané něhy a odkláněl se, aby si prohlédl tu lidskou krásu pod sebou.
Za chvilku se mu ale zachtělo o něco více, našel zapínání podprsenky a trochu nezkušeným pohybem ji svlékl dolů. Možná tomu tak chtěl osud, možná nakonec není ten chlapec tak nešikovný, ale i ten poslední kus látky zmizel jako mávnutím kouzelného proutku a odhalil tak něco, co mu na neskutečně dlouhou chvíli sebralo dech. Zíral, prudce oddychoval a snažil se oddálit všechny svoje momentální potřeby, ten dokonalý moment zachovat navždy. Sklonil se k jejímu krku a slabě zuby přejel po linii brady, zapojil jazyk v oblasti tepny a mířil si to níže a níže. Neunikl mu zvýšený tep, občasné surové nádechy a slabé steny, když konečně dorazil na místo, které po jeho dotyku jednoduše prahlo, prsty si pohrával s její dokonalostí, nutil se ji dívat a oddávat se tomu. Nebránila se.
„Já… potřebuji tě, hned,“ vzdychla naprosto mimo smyslové vnímání, cítila se naprosto rozpolcená, zničená. Celé tělo prahlo po uvolnění, toužilo po průniku a vidělo, že on na tom není jinak. Jako kdyby se rozhodl její prosby vyslyšet, za ochotné asistence jejích rukou ze sebe svlékl všechno nepotřebné oblečení a stanul před ní tak, jak ho pánbůh stvořil. Měsíc zářil na jeho světlou plet, pohrával si s odstínem očí a udělal ho ještě více perfektního, než se jí kdy mohlo zdát. Bloudila omámeně po něm prsty, narážela na nové a doposud nepoznané oblasti jeho těla, jazykem ochutnávala jeho pokožku. A nemohla si vynachválit ten pocit, kdy si ji k sobě přitiskl a prudce zasténal. Mučila ho, trápila, ale nic nikdy nebylo příjemnější.
„Prosím,“ zasténal, když se znovu svou neposednou dlaní dotkla nejcitlivějšího místa, přejela po něm a věnovala mu další ze svých smyslných pohledů. Oba dva se neskutečně báli chvíle, kdy to přijde, ale ani jeden se tomu nehodlal bránit, touha naprosto přehlušila cokoliv, co by jim v tom mohlo zabránit. Opatrně se postavila a zahleděla se na něj pohledem, co odpovídal na všechny nevyřčené otázky ohledně pokračování, ptal se jí, chtěl vědět, zda tohle všechno nedělá proti její vůli, ale stačilo se hlouběji ponořit do modrých studánek a pochopil, že ji stravuje stejně nesnesitelná potřeba to udělat. Museli, nedalo se nic jiného dělat.
Opatrně obmotal paže okolo hubeného pasu, rozehrál další hru v ústech a pevně si ji natlačil na svůj hrudník. Cítila jeho vzdouvající se mužství, přibližovalo se více a více až nakonec… Nevykřikla, prvotní a počáteční bolest, co ji ochromila, se projevila jen jako zatnutí svalů okolo nepřítele ve svém lůně, ale stačil jeden jediný pohled těch zakalených zelených očí a podvolila se tlaku. Paže okolo ní se ocelově sevřely a jí nezbývalo nic jiného, než rozpojit jejich rty, obmotat svoje ruce okolo nahého těla chlapce a nechat se unášet do světa doposud nepoznaného.
Prvních pár pohybů pánví bylo naprosto něžných, slabých a nezkušených. Tak strašně si přál přidat, ale po jejím prvotním šoku se nepokoušel o nic nového, netušil, co má a nemá dělat a ona ještě ke všemu potlačovala všechny slastné vzdychy, co se hromadily v krku. Nakonec se ale kdesi v koutku mysli rozhodl, že takhle to dále nepůjde, že jednoduše nevydrží stále ohleduplně držet. A tak vyjel až na okraj jejího lůna a prudce přirazil. Pokud čekal, že za to bude potrestán, tak se krutě mýlil, dívka ho odměnila hlasitým stenem, který fungoval nejen jako balzám na duši. A přirážel dál a dál, prudce, tvrdě a neustále, nemohl se tomu bránit, jeho svaly si našly cestu sami, neovládal to. A něco přicházelo, nedokázal to odvolat, uniknout tomu, ale tušil, že tohle bude stát za to.
Freya na tom byla podobně, cosi uvnitř její maličkosti se zlomilo, zničilo a porouchalo, cítila ho uvnitř sebe jako nějakou další část, chtěla více a více a on jí to všechno dával. Slyšela jeho vzdechy, přerývané steny a také si uvědomovala jeho prsty, jak se zatínají do její kůže, ale ona na tom nebyla jinak. Jakési šílené pálení procházelo každou žilou v jejím těle, rozlévalo se od středu jejího těla a blížilo se, neskutečnou rychlostí se vzdalovala od pochmurného světa okolo, mířila ke hvězdám…
A následovalo něco neuvěřitelného, v jeden osudný moment všechno pohltila naprostá temnota a dvě duše zamířily tam, odkud nás Bůh vyhnal. Eden je přivítal s otevřenou náručí, donutil spojit rty a ztlumit tak všechno, co by je mohlo usvědčit z tohoto šíleného činu. Bylo to něco, co se nikdy nezopakuje, co se hluboce zaryje do srdcí obou dvou a už nikdy nevyženou z hlavy toho druhého. Ale to nikdo z nich přeci nemohl vědět, hloupě a naivně se po dopadu na zem domnívali, že to všechno byl jen jeden veliký omyl…
Bohužel.

A svědkem této nemilé situace, kdy došlo k naprostému narušení rovnováhy vesmíru, se stalo stvoření zrozené z bílé magie. Toto splynutí černé duše a spasitele totiž z dálky pozoroval jednorožec…


2 komentáře:

  1. Nejsem Littie. Fakt ne. Ale za tu kapitolu ti to asi odpustím (konečně a to mi ji slibuješ, kdo ví, jak dlouho). Protože... ty tvoje opisy situace mi chyběly, nějak jsem se nesetkala s někým, kdo by se svým stylem k tomu tvému blížil. A ta ehm část, co jsi z ní měla strach - to vůbec není tragické, od té tvé první 15+, co mám stále někde zahrabanou na mailu, jsi se nehorázně zlepšila, víš o tom? :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj, promiň, že se ozývám až teď. Moc děkuji za info, že se stěhuješ i za to, že sis mě nechala.
    Moc mě to mrzí, ale nemám teď moc času na blog. Sem tam blogy obíhám, koukám, co novýho, ale dost to flákám, přiznávám... Stejně jako svůj blog.
    Až se mi to ve škole (a bude po vánocích) trochu uklidní, tak se to zlepší. ;)
    Jinak Šťastné a veselé Vánoce. :) Eazi

    OdpovědětVymazat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS