Růžové lístky, bělavá pírka, bledě modré sny,
šarlatové slzy, fialová kůže a ztracené dny,
jak tanečnice jara na své cestě si cupitá,
jak poslední zoufalec o vlastní nohy klopýtá.
A oči jsou prázdné a oči jsou moudré,
a všechno je špatné a všechno je dobré,
a ta ústa, co se zapomněla smát,
a ta druhá, co umí jen sladce lhát.
Jak léto a zima,
jak nevinnost a vina,
jak zrádce a hrdina,
jak věčnost a hodina.
Otázka jedné noci a slovní zbraně,
náhodný kolemjdoucí zírá na ně,
stvůře trylkuje kouzelná vílí kráska,
a on trvá na tom, že není to láska.
Že monstrem se lidé nerodí,
že takhle to ve světě nechodí,
že bát se má stvořitele, ne zrůdy,
že jen mámí ho svými sladkými bludy.
Vždyť měla křídla modrého ptáka. Kam je dala?
Kde zapomněla se, když za láskou svou se hnala?
Zůstala jen pírka vytrhaná.