Byly to zahloubané noci v centru sta věží,
v parném letním dni déšť rozverný a svěží,
byly to dlouhé dny utopené v myšlenkách,
malí andělíčci mizící v zimních cukřenkách.
Vůně inkoustu, kávy a mlžného nápadu,
když listuješ Sonety, když pročítáš baladu.
Jsou to tisíce příběhů ve starých zdech,
a miliony polibků na rozesmátých rtech.
Budou to zvuky konejšivě hučícího davu,
a smíchu těch, co popletou ti hlavu,
staré písně rozezní ještě starší struny,
když vracíš se klopýtavě za svitu luny.
Lákavá tajemství tajnůstkářských kostelů,
nevyřčená přání mlčenlivých rebelů,
na jazyku chuť raného vína a mládí,
a ty hrdě stojíš, ať čas zběsile si pádí.
Bolí to na srdci. Hřeje to na hrudi.
V noci to uspává. Ráno to budí.
Laská tě to ve vlasech. Šepotá.
Dá volnost. Do náruče zamotá.
Někde uvnitř tebe to spí a sem tam se protáhne.
Jako když housenka se zakuklí a motýl křídla roztáhne.
Nemusíš to pojmenovat. Ani lapit. Věznit.
Rozkvetlá sakura také nepotřebuje věčné jaro.