sobota 2. listopadu 2019

Fialový mazlíček

Sametová stužka v barvě červánků
něžně škrtící její ladnou labutí šíji,
z kůže line se omamná vůně heřmánku,
sluncem zalité pramínky neposedně se svíjí.

Hedvábný dekolt tesaný do bílého mramoru,
pohyby rukou tančící v neslyšné melodii,
bradička vystrčená v sladkobolném dítěte vzdoru,
a ty oči, v nich našel vesmír, ba celou galaxii.

Je půvabná, je dítě, malířovo nepopsané plátno,
je krásná, je mazlíček, sochařova netknutá hlína,
s ní žít je slast, s ní směje se tak snadno,
opít se z ní je snazší než z lahve sladkého vína.

Asi chápu, proč ji miluje.
Vím, proč věčnost jí slibuje.
Možná bych to taky dokázala.
Ráda bych jí o lásce povídala.

Protože jsem také kdysi měla sametovou stuhu,
protože jsem kdysi také byla jeho mazlíček,
protože sama jsem bloudila v tom čarovném kruhu,
protože byla jsem jeho vyvolená, jeho šťastný uzlíček.

Chybí mi ta bolest, která do světa křičí, že žiji,
chybí mi ty značky, které ukazují, že jsem milovaná.
Mám jen morfin a lahev whisky – tak piji.
Pod rouškou vzpomínek slastně uschovaná.

Nic dalšího nedostanu, jsem mu příliš cizí,
už není červánková ozdoba, jen fialové památky,
nic víc mi nenechal, vše vzal si nazpátky.

Chci víc. Jsem šťastná, že odešel.
Bolelo to krásně. Neměl se mi nikdy stát.
Vždyť jeho znamení lásky mizí. Modřiny se léčí.
Chce se mi spát. Nechce.

Protože jaký by v tom byl smysl?
Mám morfin, takže on mě nebolí.
Mám whisky, takže tu on se mnou je.
Nechci snít o ničem lepším. Jsem šťastná bdělá.
Chci jen bdít a bdít…
A pak zemřít.
Share:

čtvrtek 1. srpna 2019

Dva prolhaní umělci


Hvězdná noc s nejtemnější van Goghovou modří,
Čajkovského Patetické první rozbolavělé tóny,
na papíře světových autorů hořkosladké medailony,
tady spolu jsme jen dva lidé – ani špatní, ani dobří.

Vůně vykrvácené rudé barvy na bělostném plátně,
chuť skvrny černého inkoustu na kusu papíru,
a když barev je příliš, alkohol spláchne tíhu vesmíru,
pak my bok po boku klopýtáme, nemístně a malátně.

Znám tvé dlaně lépe než hladký povrch plnícího pera,
ale i přes to všechno je každý tvůj dotyk cizí,
znáš mé rty natolik, že uhlem kreslíš je ze svých vizí,
ale i přes to všechno je polibek vzdálenější než včera.

Tvrdíme celému světu, že jeden druhému jsme Múza,
že jeden bez druhého nedokážeme žít, natožpak tvořit,
že milujeme se stále stejně, že nepřestáváme se dvořit,
a v tomhle našem vzdušném známku tkví veškerá hrůza.

Protože ty nejsi silné slovo.
Protože já nejsem působivý cit.
Protože nemáš strukturu kresby.
Protože nemám tvary tanečnice.

Už nemusíme dobývat svět, umění stačí jim důstojné,
ale nemohou nám to zazlívat, jinak to už neumíme,
když už spolu nedokážeme žít, tak alespoň vyhoříme,
nejsme krásní lháři, jen krásně malujeme lži opojné.

Protože ani jeden z nás neví, jestli je opravdu nutné to skončit.
Protože ani jeden z nás neví, kdy jsme si přestali vyhovovat.
Protože moc dobře víme, že na změnu je ten druhý příliš pohodlný.
Protože moc dobře víme, že spolu dvěma uměleckým snílkům to sluší.

A estetické uspokojení nám stačí.
Share:

středa 22. května 2019

Labyrinty myšlenek

Měla nesmírně krásná slova, na ramenech nesla tíhu vesmíru,
a byla tak drobná, že mohli jste ji strčit do kapsy jako raněného ptáčka.
Její oči zářily jako první láska a její tenoučká kůže měla sílu papíru,
její hlas zněl jako ranní rosa, i když toužila po zpěvu moudivláčka.

Záviděla blyštivým hvězdám, že o nich básníci píší ta nejzářivější díla,
záviděla jim, že ačkoli jsou samy, budou vždy tak zvláštně navždy spolu,
záviděla jim, že před jejich zraky všechna neúprosná krása světa žila,
že jsou půvabné, přenádherné a nemusí čelit žádnému srdcebolu.

Protože její srdce někdy bylo v hrudi prazvláštně těžké, nateklé,
jako kdyby chtělo uniknout kleci z lidského těla, svobodně se nadechnout,
zdálo se, že je snad zlomené, porouchané, rozbité, citem přeteklé.
Někdy měla pocit, že tlukot jiných přálo by si vyslechnout.

Nerozuměla času, stejně jako ztrácela se v labyrintech velkých myšlenek.
Až pod kyticí bílých růží, srdíčko nehlasné, našla se v záři jitřenek.
Share:

pondělí 13. května 2019

Jedna duše a dvě těla

Jsou to tisíce vyplakaných slz v očích suchých,
jsou to miliony sladkých slibů na popraskaných rtech,
jsou to nejkrásnější tóny v uších hluchých.
Je to jen a pouze má a tvá vina, a přesto chyba všech.

Protože jim to utrpení za nás dva stojí.

Miluješ mne, ale nedokážeš se mnou být,
miluji tě, ale nedokáži ti to zlé odpustit,
nenávidíš mne, ale nechceš přestat o nás snít,
nenávidím tě, ale nechci tě ani na chvíli opustit.

Protože za tu bolest ani já ani ty nestojíme.

Nezáleží na tom, který z nás poprvé úmyslně zranil,
ani jestli to byla vyřčená slova nebo promyšlené činy,
kolikrát jsem já tě pokořila, kolikrát ty si mne podmanil.
Už nejsme to jen my – prosby milencovy, nářky milenčiny.

Ztratili jsme dávno přehled, bolí to neustále.

A ty se mu směješ, protože příliš dobře pravdu znáš,
přijde ti ubohý s bezpodmínečnou láskou a milováním,
a když už to vypadá, že konečně nás se vzdáš,
přijdeš s minulostí. A před tou ho neochráním.

Protože neumím být s tebou. Ani bez tebe.

Tvou dívku nelituji, snad její dětinskost jí závidím,
protože to určitě nejsi ty, co bych od ní chtěla,
ale tak nějak jsem šťastnější, když… když tě s ní nevidím.
Protože i když lžeme si, jsme jedna duše a dvě těla.

A ty to víš. A já to vím.
A přesto ničíme nevinné bytosti.
Úmyslně - protože bolí to druhého o něco více.

Dali jsme zbraň i té nejčistší něze.
Nejsou emoce, ohledy, není lidskost, morálka.
Je pouze poražených. Nebude vítěze.
Z boje nás dvou stala se ta nejzbytečnější válka.

A já i ty dobře víme, jak tahle hra dopadne.
Protože neumíme žít spolu, ani bez sebe.
Share:

pátek 5. dubna 2019

První jednostranný dialog

Má nejbližší přítelkyně,

nemám sebemenší tušení, kdy jsme se spolu poprvé setkaly, nevzpomínám si na to, kdy se to stalo poprvé, a musím se přiznat, že dlouhou dobu jsem ani netušila, jak blízké si jsme. Vím, že to možná zní necitlivě, ale nechci ti lhát – vzhledem k aktuálnímu stavu věcí už není dobré si vykládat bílé lži, ve výsledku na tom stejně nezáleží. Smaže tě to? Odejdeš jenom proto, že se dozvím, co tě ke mně přivedlo? Mohlo by, ale mám takové zvláštní tušení, že se tak nestane. Můžeš to nazývat intuicí, já se budu držet tradičnějšího pohledu na věc a svedu to na patobiochemii. A nakonec to stejně označíme jako strach. Proč? Nejsem si jistá, že chci, abys odešla, protože hrozí, že by ses jednou vrátila. A to je jedna z mála věcí, o kterých jsem si jistá, že si je nepřeju. Asi se jen prázdně držím představy toho, že skutečně nejsi nic jiného než výkyv něčeho, co doposud fungovalo, ale prozatím necháme naše první setkání trochu uležet. Jednou se k němu vrátíme, tím jsem si jistá, ale asi bude lepší pokusit se alespoň trochu spravit to, co se z nás stalo teď, než se opět hrabat v tom, co se někdy pravděpodobně stalo. Asi doopravdy mám strach.

Abych se přiznala, moc toho o tobě vlastně ani nevím. Přijdu si prazvláštně, kdykoli se pokouším něco někde vyštrachat. Trochu jako hypochondr? Rozhodně. Mám asi i trochu pocit, že dokud si uvědomuji tvou přítomnost, tak to vlastně nemůžeš být ty. Nedává to smysl, že? Ale to věci nemusí, proto se toho držím. Něco málo, co jsem si načetla na internetu, ale upřímně… Jak moc jsou relevantní všechny ty články a dotazníky? Jsou to jen obecné informace, generalizace, které nemají žádnou validní hodnotu. Jen mě nutí více pozorovat sebe samotnou a hádám, že to je ta poslední věc, kterou bych zrovna teď chtěla dělat. Ale možná už mi mělo něco prozradit to, že jsem je začala vyhledávat. Nevím. Nevím nic. Ale to poslední dobou není žádná novinka. Mám jen představy o tom, že kdysi jsem věděla, že se tohle nikdy nestane. Že se nikdy neseznámíme, nepotkáme. Je to smutné, že lidé nemají ani potuchy, že? A víš, co je na tom všem nejhorší? Nutíš mě přemýšlet o tom, jestli je to všechno moje chyba, že jsem si tě nevšimla dříve. Nebo jestli jsem to zapírala? Vytvořila jsem si personu, se kterou jsem se ztotožnila? Lhala jsem sama sobě? Nebo je běžné, že si tě lidé zprvu nevšímají? Jsi jako ten tichý přítel, který je všudypřítomný. Když ale tohle říkám, tak mám stejně pocit, že jen házím svou vinu na někoho jiného, protože to bude jednodušší. Chci být skutečně člověkem, co nevezme svou zodpovědnost za to, co se mu děje? Ne, tím jsem si také jistá.

Reaguji trochu pateticky. Vlastně hodně, co ti budu vyprávět, ale to ty moc dobře víš. A nebojíš se mi to pokaždé připomenout – je to jako konstantní boj mezi mnou a tebou, ve kterém nakonec stejně žádné mé já není a jsi to jen ty a tvé dva pohledy. Jeden hrozivě lítostivý, vystrašený a uplakaný, který se chytá jakéhokoli náčrtu útěchy jako malé děcko a zároveň lpí na čemkoli, co by mohlo přinést alespoň trochu bolesti. V té psychické se vyžívá, nad fyzickou zatím jen hloupě bloumá. (Děkuji za to.) Ten druhý si velmi dobře uvědomuje, že tohle nejsem já, že na tuhle kartu stejně hrát nemůže. Že ještě před rokem bych se styděla něco takového udělat. Že jsem chovala k lidem s podobným vzorcem chování odpor, příčilo se mi cokoli dětinské a nedospělé, protože mi to příliš připomínalo ty otravné lidi, kteří jednou měli být důležití. Ale asi nikdy nebyli. Každopádně jedno já křičí pravdy o tom, že bych měla nenávidět člověka, který se ze mě za naši známost stal, druhé pláče a není z toho bludného kruhu cesty ven. Nikdy se v těch debatách neobjeví nic pozitivního, nic proklamujícího nějakou hodnotu lidského života. . Já přihlížím a přemýšlím, kde se stala chyba. Možná už v tom momentě, kdy jsem tohle všechno ve svém životě přestala považovat za vlastní.

Když už jsme u těch vzorců, chtěla bych ti poděkovat, aby sis nemyslela, že nemám nic pěkného, co ti říct. Jsem ti vděčná za to, že mi necháváš ty momenty, kdy se věci opakují, kdy mají nějaký řád. Zřejmě ti zrovna nelahodí, jsou příliš familiární na to, aby sis s nimi mohla hrát, ale ono na tom ve výsledku nezáleží. Jsou to ty chvíle, které mi alespoň na okamžik přináší úlevu. Maličké drobnosti jako balení kufru, sprcha studenou vodou ve sdílených sprchách koleje, mechanické zapisování slov z přednášek a všechny další moje drobné obsese, o kterých nikdo nemá ani tušení, protože nedávají smysl. Nadměrné mytí rukou. Přerovnávání věcí. Srovnávání tužek na stole. Oplachování desinfekcí. Přepisování z diáře do diáře. A já nerada působím jako někdo, kdo nemá ve věcech logický řád. Jsem skutečně ráda za každý takový moment, ale přiznám se ti, že se kontroluji, aby jich nebylo moc. Nejsem masochista. Mám takový pocit, že bych si nejprve měla poradit s tebou, než přizvu někoho dalšího do party.
Jak jsem tě zpozorovala? Jak tě vycítit už na dálku? Sama si nejsem moc jistá, nějaké náznaky už asi byly dříve, ale skutečně jsem se na tebe podívala až v momentě, kdy jsi přišla s těmi vtipnými myšlenkami, které by hrozně ublížily jedinému člověku, na kterém mi skutečně záleží. A ne, nejsem to já. Ale asi mi něco mělo napovědět i v momentech, kdy jsem začala ztotožňovat s jakousi prohrou, s poraženým, s hlupákem, kdy jsem s úžasem začala zjišťovat, že až příliš často se ztotožňuji se slovy, se kterými bych neměla. Když jsem dostala první panickou hrůzu z lidí, kteří si mě vůbec nevšímali, poprvé zvažovala něco, co nikoho zdravého ani nenapadne. Nebo to snad ty chvíle, kdy se nihilismus zdál jako jediná správná odpověď na smysl toho všeho? A možná se stále zdá.

Co bych ti chtěla říct závěrem? Nemám tušení. Ale mám pocit, že je to dost zřejmé už z celého tohohle textu, nemá sebemenší význam. Jako všechno. Jako já. Ty moc dobře víš, že udělám cokoli pro to, abych se tě zbavila, jakkoli moc se toho bojím. Nechci tě, nebo nechci sebe. To, že jsme se nikdy neměly potkat, je jiná věc, už nemůžu změnit to, co bylo. A musím najít dostatek síly na to, abych dokázala pohnout tím, co bude. Ne, že bych měla nějaký problém s energií, díky tobě jsem se mohla konečně vyspat. Hodiny, a i celé dny, protože jsem byla příliš unavená na to jen existovat. Nechci ti nic slibovat a nechci nic slibovat ani sobě, protože je možné, že nebudu schopna žádnou přísahu dodržet, a to by nám moc nepomohlo. Zase bys měla navrch, a to vcelku oprávněně. Ale snažím se. Jsou dny, kdy je to lepší, a jsou momenty, kdy je to s námi horší a horší.

Poslední jistotu ale mám, jednou skončí všechno.

Tvoje,
L.
Share:

úterý 26. února 2019

Figurína


Který to byl den, kdy mi zmizela bílá?
Když v davu rozplynul se všechen smích.
Když na jazyku pravda cítit je po lžích.
Když ze zrcadla už pouze cizí tvář zírá.

Co stalo se, že odešla i černá?
Z hrozného křiku stal se potlesk diváků,
a z márnice stalo se místo zázraků,
a smrt není děsivá, je nádherná.

Vždyť na přívlastku stejně nezáleží.

Všechno jednou pomine, zmizí,
milenec je nevěrný, přítel je zrádce,
známe se celý život, a přes to tak krátce,
hnáni sny, iluzemi a neostrou vizí.

Ale co když mi sny a touhy došly?
Nebo možná ani nikdy nebyly.
Možná na jeden život nevystačily.
Přišly, popletly hlavu a dále prošly.

Všechno je šedé, zachumlané a mlžné.
Na čem záleží?

Na barvách líčených v příbězích ostatních?
Pochyby o důvěryhodnosti ale těžko umlčím,
tak obtížně se věří, když barvy nevidím.
Jako figurína ve skříních výkladních.

Žiji proto, že zemřít nemohu.
Když nemáte sny, není snadné žít.
Není důvod ale na milovaných se mstít.
Kvůli nim se dnes i zítra přemohu. 

Protože mně už na tom nezáleží.
Všechno je šedé a mlžné.
A jednou skončí.
Share:

čtvrtek 14. února 2019

Blízcí jako dva cizinci


Cítí se podivně klidná za temných nocí,
kdy po ulicích ťapají ďáblové modroocí,
planoucí hvězdy tiše sedí a naslouchají,
básním, románům a útržkům z bájí.
Za dne slzy stékají po popelavé tváři,
kde smutek, beznaděj a děs se sváří.

Cítí se velmi spokojený za svitu měsíce,
srdce radostně mu buší, září nejvíce,
tma motá kolem nadýchané zapomnění,
kde ani obraz, ani vůně, ani zvuk není.
Slunce bodá ho do uplakaných očí,
když v jeho svitu na něj znovu útočí.

Tančí uprostřed těch nejjasnějších dní,
je jaro, léto, ten hřejivý pocit chodí s ní.
V záři sluneční její nebeská krása vyniká,
když mraky se honí a čas pospíchá.
Pod rouškou tmy pod dekou se krčí,
pod postelí zakopaná strašidla chrčí.

Tančí jen v prvních paprscích slunce,
den do oken vniká pomalinku, lehounce.
Teplo, zvuky a na jazyku chuť rána,
všechen smutek sňat, všechna radost dána.
Ve svitu měsíce jsou to rány na duši,
jako by byl němý, jako by byli hluší.

Po noci hladoví, dne přesycení,
hledají klid tam, kde nikdo není.
Jsou vděční a šťastní a úplně malincí,
jeden druhému blízcí jako dva cizinci,
a ve zdánlivé blízkosti nacházejí útěchu,
nádherné, silné a sladké děti bez dechu.

Jste dětmi měsíce? Záhadní milenci noci?
Chcete bojovat sami? Dosáhnout všeho bez pomoci?
Jste láskami dne? Ze slunečních paprsků upletení?
Ve spánku do snů zachumlaní? Ve dne k hrdinství vyvolení?
I když vás lidé léčí, i když vás lidé raní.
(Ať záříte ve světle Slunce. Až záříte v jasu Měsíce.)

Neplačte - stejně jste milovaní.
Share: