Nesnáším pocit bezmoci, souhru smutku,
co mohlo je donutit k tak ohavnému skutku?
Ublížit, zranit, rozervat na kousky masa,
jen pro to, že je slabší… křehčí a jiná rasa.
Kosti stárnou, pod náporem síly křupají,
v hlavě bludné hlasy neustále dupají,
není již na těch rtech smíchu více,
už krásnou barvu ztratily, mramorové líce.
Proč holčička moje pro lásku se trápí,
proč nemůže se skrýt pod uhlovou kápí,
proč její hlas už nikdy dráty nezazní,
proč už nikdy neotřese se bázní…
Znamenala nic, byla pro ně hračka,
jenom kus jídla, co při stáří se zmačká,
kousne, vycucne, odhodí jako odpad,
a počká se na kůže, buněk rozpad.
Má drahá kráska, má životní láska,
už slyším jen, jak její páteř praská.
Už nezašeptám do ucha jí sladké lži,
Gianno prosím, odpusť mi.
0 comments:
Okomentovat