Les

Lesem kráčím tiše,

nebezpečí stále blíže.

Nosím v srdci smutek,

a stromy zármutek.

Strach ochromí tělo mé,

a stromy mne zvou mezi své,

toužím cítit volnost,

a stromy láskyplnost.

Nechci býti obětí,

lidské touhy pánem být,

kdyby stromy dokázaly žít,

cítila bych dojetí.

Snily by o životě,

žádné lidské robotě,

chtěly by v lese stát,

a lidí se nebát.

To jsou však jen sny,

neproběhlé dny,

mám právo na život krásný,

a štěstí, chvíle bez bázní.

Stromy na život právo nemají,

a vlastí svobodu neznají,

všichni v záchranu doufáme,

při tom jen nečinně koukáme.

Zdalipak pomoci se dá?

A za co, každý se ptá,

oni nám zdarma život dali,

a my jim svobodu navždy vzali.