"Já nejsem mrtvý!" Nadšený křik dráždil její ušní bubínky, pohled hnědých očí se zúžil na malinké štěrbinky, co ho probodávaly naprosto nenávistně, div že necenila tesáky, ale ono to šlo těžko, když žádné neměla. Její geniální plán selhal, zhroutil se jako domeček z motýlích křídel, nerada dělala věci přímo, vyžívala se v té nevědomosti, v tom ovládání a manipulování, ale ne vždy to dopadlo tak, jak si přála. Třeba dnes. Zjevil se usměvavý… Kdyby nebyla sama sebou, třeba ho i ušetří… A třeba ne.
Prokřupla si prsty s pološíleným úsměvem na rtech. "Brzy budeš, jen se neboj." A stiskla spoušť.
0 comments:
Okomentovat