Eraxont - 2. kapitola

pátek 13. prosince 2013



"Ten muž nemluví anglicky, ale já ano. Tenhle autobus jede do městečka se jménem Jyväskylä, proč?" zeptala se mě s dost nehezkým finským přízvukem, ale konečně byla jediný ochotný Fin, který mluvil anglicky. Rychle jsem jí vysvětlil, co máme za problém a za pár okamžiků už se s rodinou pakoval do přecpaného autobusu směr Kalle.

Carlisle Cullen:

Myslel jsem si, že nic horšího než technika pasivní rezistence být nemůže, no, v tu chvíli jsem se asi převelice spletl, jelikož moje zvláštní upíří rodinka si nemohla ani za Boha zvyknout na poměry obyčejných lidí cestujících na normální univerzitu, z čehož jsem nakonec usoudil, že budu jejich rozmazlenost muset zatrhnout hned v začátku, takže příště žádná výběrová vysoká škola, ale ta, kam dneska chodí všichni. Edward i Alice už můj plán viděli, ale ani jeden z nich neprojevil sebemenší podporu mého geniálního nápadu, za což jsem jim ubral nějaké bonusové bodíky v pomyslném seznamu mnou oblíbených upírů.
"Ale přeci jenom je na téhle cestě něco dobrého, ne? Poznáme nového upíra, jistě zajímavého, a tu dívku… Nechápu, proč se všichni tváříte tak jedovatě," zamrmlal jsem nespokojeně a probodl pohledem upíry, co se stali najednou kontrolory kvality našeho dopravního prostředku, jenom má nejnovější dcera, Isabella, pokývala zamyšleně hlavou a našpulila elegantně rtíky v rozvážném gestu. Nakonec kývla a zhluboka si povzdechla tázajíc se:
"Co vlastně o tom upírovi víš, Carlisle? Mám trochu špatný pocit…"
Pravdou zůstává, že tato otázka mi hlavou vrtala již velmi dlouho, protože až na pár podstatných faktů jsem neměl ani potuchu o tom, jaký je Kalle. Základní rysy jeho povahy jsem si pamatoval, dar taktéž, ale to o něm bylo vlastně všechno, co jsem se kdy dozvěděl. Chápal jsem její strach, jelikož sám jsem cítil divné cosi okolo páteře a to něco se mi vůbec nelíbilo, ale tak za objevy se musí platit. Obvykle i tou nejvyšší daní, kterou sice v mém případě není smrt, ale něco mnohem horšího… Nikdy bych nechtěl zažít to, co Volturiovi dělají, co praktikují a tak podobně. Moje nenávist k jejich chování se neustále zvyšovala, ale s ní úměrně stoupala i pokora, kterou jsem k nim cítil.
"Nevím, Bello, ale ten pocit mám také. Řeknu ti snad jen to, že není radno si s ním zahrávat, na to má až příliš vysoké postavení, moc velikou moc. Volturiovi ho podcenili, víš… Jednou jsem s ním byl ve Volteře, tehdy ještě jako novorozený, jelikož on udělal nějakou velikou chybu, stvořil snad nesmrtelné dítě, které následně zabil, ale prostě byl předvolán. Tehdy od nich vyvázl, jelikož zničil vraždou toho dítěte i jeden z nejmocnějších rozvíjejících se klanů, jenže on je až nebezpečně nadaný," poznamenal jsem posmutněle fakt, který unikl všem těm vládcům s obrovskými pravomocemi. Možná to bylo ale dobře, jelikož Kalle nikdy neudělal nic úplně špatného a tohle byl prostě jen obyčejný přehmat…
Zbytek cesty by se dal shrnout do několika slov, která by charakterizovala asi stav slona v porcelánu a myšky, jelikož Emmett, a vlastně všichni jeho sourozenci nebyli schopni chovat se jako lidé a spíše je ještě udivovali svými psími kusy, co předváděli. Nikterak jsem to nekomentoval do chvíle, kdy mě jedna celkem pohledná Finka počastovala soucitným pohledem. Jindy bych si asi všimnul jejího líbivého vzhledu, což ostatně je u většiny obyvatel téhle severské země typické, ale tohle mě takřka dostalo. Já mám být ta vyšší, bojeschopná rasa a oni se tu na mě koukají jak na chudáka. Popuzeně jsem zavrčel na své rodinné příslušníky a dál dělal, že je neznám…
Žádná naše cesta se nikdy neobešla bez typických dětských otázek typu "Kdy už tam budeme?", "Jak dlouho ještě pojedeme?", prostě těch, co každého rodiče štvou a odpovědi na ně jsou pro malé potomky nedostačující, no, ani tahle se bez toho neobešla a několikrát jsem musel vysvětlovat, že ačkoliv pro nás je to příšerně pomalé, tak ti chudáci lidé mají nějaké potřeby, které za tu cestu musí splnit, a je to na ně dost rychlé. Nedá se říci, že by se s tím faktem spokojili, ale nakonec dali pokoj, tedy až do chvíle, kdy autobus začal prapodivně vrzat, poskakovat a vyvádět podobné skopičiny, až nakonec zastavil. Rosalie hned napadlo, jestli není něco s motorem nebo tak, že stavíme uprostřed nějakého obrovského města, ale ve chvíli, kdy se otevřely dveře a zástup všech možných tvorů se vyhrnul ven, se její teorie rázně zamítla. Až tehdy jsem pochopil, že už je čas vystupovat a z "malého univerzitního městečka", jak to líčil Kalle, je tedy pořádné centrum.
"Ehm… Jako opravdu? Jste si jisti, že jsme třeba nezabloudili?" prohodila nervózně moje manželka a hodila po nás všech divný pohled. Její rozpoložení nebylo nic podivuhodného, jelikož jsem věřil svému příteli, že dorazíme do něčeho malého, malebného, s jednou univerzitou a spoustou zaláskovaných studentů, ne do jednoho z největších měst. Brrr.
"Hm… takže tak, no. Zdá se mi nebo se Kalle trochu přestřelil s velikostí tohohle města? No, to je jedno. Teď bude hlavní najít nějakou univerzitu, ne? Co se třeba zeptat nějakých ochotných lidí?" navrhl jsem stejně rozpačitě jako moje manželka a moje děti mne jen probodly hnusným pohledem, posbíraly kufry a demonstrativně se postavily doprostřed silnice, snad se snažíc nalákat na sebe veškerou pozornost a získat tak z ledových králů a královen nějaké informace. První se slova ujal Jasper, ale ta dívka byla příjemná asi jako šmirglpapír, něco popuzeně zavrčela o násilnících a zmizela stejně rychle, jako se objevila. Na scénu se rozhodl přijít můj sladký čtenář myšlenek s novou taktikou.
"Krásná slečno, směl bych se vás zeptat na cestu ke zdejší univerzitě?" pronesl takřka medově a párkrát zamrkal s psíma očima… No, vážně, ti Finové jsou nějací zvrácení nebo co, jelikož ta holka jen vztyčila prostředníček a odcupitala si to stejně rychle jako ta první. Edward jen ublíženě pozoroval mizící blondýnku, která mu tak odporným způsobem dala najevo, že nemá zájem bavit se s přesládlými turisty, inu, Bellin pohled také stál za to. Všem mělo být jasné, že ten si to ještě pořádně vyžere i s omáčkou okolo, avšak nyní tu před námi stál problém v podobě těch nepříjemných obyvatel nehezké země. Kývl jsem na Rosalii, jestli by třeba ona neměla v záloze nějaký trik na rozehřátí ledových srdcí. Ta se jen pyšně usmála, svůdným krokem přišla k nejbližšímu blonďákovi a smyslně se o něj otřela, něco mu šeptajíc do ucha.
"Tak co, zlatíčko, kde tu najdu univerzitu… Jsem nová studentka, roztleskávačka…" pronesla chraplavě a pokoušela se ho zhypnotizovat pohledem, ale následně se jako fúrie přiřítilo další blonďaté stvoření a začalo na ni něco dost nehezky ječet, přičemž naše kráska se začala naparovat a vytahovat svými přednostmi a nám všem v tu chvíli bylo jasné, že je potřeba zakročit a to dost radikálně. Isabella vtrhla mezi dvě slepičky a pokoušela se spor urovnat, doprovázená povzbudivým pohledem onoho Rosaliina domnělého kamaráda, nakonec to první vzdala naše upírka a šla se nechat utěšit svým upířím přítelem. Bella nadále pokračovala, až moc úspěšně.
"Ještě jednou se omlouvám za svou sestru, chtěla se jen zeptat, jak se dostaneme na univerzitu," řekla s hlubokým nádechem a omluvným pohledem, načež se jí dostalo toho nejprapodivnějšího smíchu, co jsem kdy slyšel. Oba dva Finové totiž naráz rozezněli své hlasivky a cinkalo to, jako když o sebe narážejí kostky ledu, člověk by se třeba divil, jestli jim nemrznou sliny v krku, ale nakonec bylo Edwardově družce vysvětleno, že naprosto chápe všechny, co nás odmítli a že se prý stačilo normálně zeptat, poté nás informovala o faktu, že v tomhle "městečku" ta univerzita není jedna, nýbrž je to dost veliký komplex a dostalo se nám vysvětlení, jak se tam dostaneme. Bella věnovala dívce jeden milý úsměv a následně s vítězným pokračovala k nám.
"Tak vidíte, takhle se to dělá. Snad jste to slyšeli, tak můžeme vyrazit. Ale řeknu jenom jediné. Ti Finové jsou studení jak psí čumák," zamrmlala, čapla kufr a začala si to štrádovat po obrovských ulicích, zřejmě bez chuti použít taxík nebo jiný účinný dopravní prostředek. A nám nezbylo nic jiného než ji následovat…

Renesmé Carlie Cullen:

Už z dálky jsem cítila odporný nasládlý pach upíra, kvůli kterému se moje dokonalá maličkost vláčela přes polovinu země, no, nejraději ze všeho bych ho nakopala a pak se vrátila za svou "životní láskou". Nedá se říci, že nemám Jacoba ráda, ale vždycky jsem chtěla něco tak dokonalého, jako jsou upíři a ne ubohou parodii na ně, jenže oni si všichni mysleli, jak je ten otisk silný… No, prostě kecy v kleci. Nemůžu si sice stěžovat na to, jak se ke mně můj pejsek chová, ale vždy jsem chtěla zažít větší vzrušení, nebezpečí. Milovala jsem zlé chlapce, ty, jejichž láska mi nebyla dokázaná pokaždé, kdy jsem si pískla. Prostě někoho svéprávného.
Moje pokusy se otočit končily výhružným vrčením Jaspera, které ale možná nebylo adresováno úplně mně, spíše tomu cizinci, co si takřka líně postával u velké tepané brány s jakýmsi divným nápisem, který jsem nebyla schopna rozluštit a popravdě se mi do toho ani nějak moc nechtělo. Finštinu a i obyvatele téhle divné země jsem začala nenávidět od chvíle, kdy si ani jeden z nich nevšiml mojí oslňující krásy, nepozastavil se nade mnou a neobdivoval mě tak, abych musela odmítat další snůšku pozvání do ubohých krčem. Drzost!
"Kalle," ozval se vstřícně můj dědeček a v očích se mu tak prazvláštně zalesklo, no, nepřikládala jsem tomu žádný zvláštní význam, jen staří přátelé se po několika stoletích potkají a diví se, že ten druhý ještě žije, že z nich není jen hromádka prachu vysypaná v nějaké hnusné řece. Horší jak ty americké slaďárny. Věnovala jsem jeden pohrdavý pohled tomu stvoření, které bylo osloveno, ale jediná reakce, na kterou jsem se zmohla, bylo zastavení na místě, vykulení očí a otevření pusy. Přede mnou stálo něco na způsob antického boha podsvětí, stejně pohledné a perfektní jako ta nejpreciznější mramorová socha. Černé vlasy volně splývaly okolo elegantního obličeje s ostře řezanými rysy a zvláštně fialovýma očima, které určitě vznikly kombinací modrých čoček a lidské krve. Na každém místě, kam padl můj pohled, se nacházelo svalstvo a celý ten dojem byl naprosto úžasný. Hlavně s tím záhadným úsměvem.
"Tervetuloa!" pronesl plynnou finštinou s dokonalým hlasem. Tak tajemný… Sic zněl jako samet, ale na konci byl jakýsi osten, který ukazoval naši podřazenost jeho maličkosti. A já jsem ho žrala, naprosto celého. Carlisle se na něj chvilku koukal, jestli mu náhodou nepřeskočilo a potom jen pokrčil rameny upíraje na něj pohled raněného jorkšírského teriéra, který snažně prosí o pomoc. Ten muž jen zvedl koutek do jakéhosi šklebu a následně dodal:
"Hauska tutustua."
"Neumíme finsky," zavrčel už popuzeně Jasper a probodl onoho upíra pohledem, za což si vysloužil zřejmě jeho pozornost, které následně asi docela litoval, když se v dost bolestných křečích sesul k zemi, doprovázený naprosto lhostejným pohledem našeho hostitele, který to zřejmě bral jako takřka hotovou věc, no, Alici se to asi nezdálo.
"Takže nejen že Finové jsou děsně odporní a chovají se jako největší špína, ale ty si budeš dovolovat na mého přítele?! Uvědomuješ si, že jsme tu vlastně nemuseli být?! Nebo sis toho ještě přes své narostlé ego nestačil všimnout?!" zařvala popuzeně a čapla ho za černou bundu…

Žádné komentáře:

Okomentovat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS