Eraxont - 12. kapitola

pátek 13. prosince 2013


Vše se dokonale promyslelo, zatáhli jsme do toho nakonec i Tanyu, která souhlasila s odlákáním pozornosti v podobě lovu, a mohlo se jít za Rakel, protože zrovna na ní záviselo, jestli náhodou tohle všechno nepadne.

Renesme Carlie Cullen:

Konečně! Dosáhla jsem svého patologického snu, získala jsem konečně svého temného prince, který mi ani v celé svojí nenávisti nedokázal dlouho vzdorovat. Ztělesňoval všechno špatné, nenávist a chtíč, bolest a lstivost, zlomyslnost a prohnanost. Byl opak Jacoba, byl to, co jsem chtěla, dával mi ten pocit, že jsem chráněná, nesnesitelnou něhu nahradila živočišná hrubost, zvířecí krev lidská. Nechápala jsem, jak jsem kdy mohla přežít na té břečce živočišného původu, místo Ráje jsem požívala obyčejnou Lidskost. Cítila jsem se tak potupená, když jsem poprvé vzala do úst tepnu cizího člověka, tekly mi slzy ponížení z toho, jak trapně jsem si připadala - jako cosi podřadného. Moje rodina se svým způsobem stravy řadila mezi lidskou špínu, upírala si přirozenost a schovávala se za ubohá gesta a hlásání rodiny, sociálních jistot… Nechápu, jak jsem s nimi mohla existovat.
Až Kalle mi otevřel oči, sňal z nich tupou masku bílé ovce a naučil mě tomu, co mi od malička všichni zakazovali. A sama Eva ví, že zakázané ovoce chutná nejlépe. Na následky svého počínání jsem vůbec nemyslela, netrápilo mě to a nesnažila jsem se tím nijak moc zaobírat, až přijdou důsledky, tak jim budu čelit spolu se svým novým druhem. Pokořila jsem osud, zvrátila kouzlo otisku a získala, co jsem chtěla. Nic více jsem si nikdy nemohla přát, nic více mé ego nežádalo. Jen jedna věc mě tížila jako bouřkový mrak kdesi hluboko v mysli. Jacob.
Ne, nemilovala jsem ho tou obrovskou spalující láskou a vůbec jsem si nebyla jistá, že jsem ho opravdu kdy milovala, ale trápilo mě vědomí, že už mě neuctívá jako bohyni, jako svou paní. Začal se točit okolo té blond čůzy, kroužil jako sup, co čeká na svůj flák masa, a ona mu na to i brala! Ta naivka! Myslela, že on někdy může být její, ale já jsem věděla, že stačí jedno svůdné zavlnění boky a špetka naděje a měla bych na krku opět malého nevycválaného vlkodlaka. Neuměl si bez mé dokonalosti představit život a v ní hledal jen nějakou chabou útěchu, která ale pro jeho zlomené srdce existovat nemohla. Ten pocit mít někoho v hrsti… nic ho nedokázalo nahradit.
Netušila jsem, jaké spiknutí to na nás šijí, a žila v hloupé iluzi, že se vlastně vůbec nic nestane. Ano, možná jsem měla tušit, že pokud matka nechce na lov s mým otcem, tak je to trochu divné, ale nedávno se páry nějak moc rozdělily, asi za to mohla nějaká hádka, nebo co já vím… Každopádně ve chvíli kdy nás naše Aljašská odnož pozvala na výlet k nim, malý lov a přátelské pokecání, tak nikdo nebyl proti. Docela jsem se tam těšila mezi ty spousty ubohých holčiček a blondýnek, které nikdy nezažily opravdickou lásku, jen si to nalhávaly a pronásledovaly muže jak přízraky. Dělaly mi samozřejmě také ostudu, ale Kalle veškerou tu spodinu zvedal do nevídané úrovně, byl totiž temný princ, to nejkrásnější co Satan stvořil.
Balila jsem hrozně nadšeně a pozorovala toho padlého anděla, jak zpod přimhouřených víček s dravčím úsměvem zkoumá každý můj pohyb, každou dokonalou křivku mého těla… Nádherný, okouzlující, perfektní a přesto jsem nemohla celý jeho vzhled vyjádřit slovy. Neměl dlouhé vlasy jako většina starých upírů, ale přesto působil tím okázale zachovaným dojmem, zůstal nohama pevně na zemi a šel s dobou. Černé vlasy mohly komukoliv připomenout ty napomádované chlapečky z minulých let, ale vzhledem k jeho postavě to bylo nemyslitelné. Zabíral vždy celé dveře, svaly tvořily ocelovou bariéru a rudé oči mě pokaždé nutily k pokoře, poslušnosti… Svým způsobem jsem ho fanaticky zbožňovala.
Netušila jsem, jaké city chová on ke mně, ale zase jsem po tom nějak neprahla, stačila mi jistota, že je můj. Jen a pouze můj, ovládán mým kouzlem osobnosti. Z pohledu na něj jsem dostávala chuť oddálit náš odjezd o pár dalších hodin plných rozkoše, zatřásla jsem se pod náporem jeho onyxového pohledu, ale zase druhá část mé osobnosti poukazovala na fakt, že čím dříve budeme od té Rakel, tak tím lépe pro mě. Nenáviděla jsem ji, protože jsem z ní začínala mít pocit, že ta lidská mrcha by mi mohla sebrat to, co chci já. A já se nedělím, to je jí doufám jasné.
Hodila jsem poslední zbytečnosti do kufru a nechala si ho svým velectěným přítelem odtáhnout dolů. Pro něj nebylo naprosto nic nemožné, tvářil se u toho jako největší boss a já ho za to hrozně uctívala, šířil okolo sebe přirozenou autoritu, vzbuzoval respekt. Propletla jsem si svoje prsty s jeho a jemně přejela po textuře alabastrové pokožky, tak bolestně bezchybné. Obdivovala jsem každý kousek jeho magického těla a on to věděl. A vysmíval se mi tím.
Pod schodištěm už čekal ten jeho obyčejný lidský majetek, příliš opěvovaný než aby sklidil nějaké valné ovace. U něj stála polovina mé pošahané rodinky, tvářila se poněkud kysele a loučila se svými drahými polovičkami. Rakel a Jacob působili ve změti upírů jako pěst na oko. Sice oba dva svým zvláštním způsobem také vynikali, ale nebyli tak všední jako upíři, bledí a mramoroví… Ono to časem omrzí. Jen já a Kalle jsme ctěné výjimky, my budeme totiž dokonalí vždy a všude.
Rakel se tvářila ledově klidně, když skládala mé maličkosti a svému pánovi mírnou poklonu, po jejím někdejším zranění nebyly ani známky. Nonšalantně jsem to přešla rukou, co mně bylo po nějaké lidské špíně. Kalle na ni štěkl pár finských slov, nejspíše něco ve stylu aby nezlobila jako zlý pes a šla brzy spát, podobné řeči měli i Esme a Carlisle, kteří stále nedůvěřovali mé matce, Emmetovi a Jasperovi. Skutečně velmi podivná kombinace, jen co je pravda, ale já jsem se v tom nerýpala. I kdyby tady spolu chtěli provádět třeba orgie, tak mě do toho vůbec nic není. Nezajímal mě osud těch trosek, netrápily mě a asi ani nikdy nezačnou. Naposledy jsem afektovaně zamávala všem těm lidičkám a zamířila se zbytkem rodiny na naprosto vylidněnou Aljašku.

Rakel Reeta Säde:

Nechápala jsem, o co komu ve skutečnosti jde, ale raději jsem se ani nesnažila proniknout hlouběji do problematiky vztahu Cullenů. Možná jsem to ani vědět nechtěla, takže jsem vzala docela normálně fakt, že polovina rodiny odjíždí pryč a zbytek tu zůstává se mnou. Špinavý pes se musí hlídat, no ne? Cítila jsem se kvůli tomu dost špatně, trápila mě vidina, že jsem jim zabránila odjet s jejich láskami už jen svou přítomností, která pro většinu upírů znamenala hotové peklo. Nejeden mi to vytknul v bolestné agónii, kterou jim láskyplně způsobil můj majetnický pán. Nechoval ke mně žádné city, ale patřila jsem mu - a upíři si svoje teritorium hlídají. Možná se mu jen líbil ten pocit vlastnit mě, mít na mě jakékoliv právo, co si zamane… Ale já se nemohla bránit, i když se mi ta sametová pouta zasekávala do rukou jako ostré hroty zbraní, já ho svým zvráceným způsobem milovala. Nepřiznala jsem mu to nikdy a nikdy to nehodlám udělat.
Nejen kvůli němu - to je snad to poslední, co mě doopravdy zajímá - ale spíše kvůli Jacobovi, kvůli Belle a kvůli sobě. Jacob pro mě představoval záchranný kruh, pravou pointu vztahu, kde se partneři vzájemně podrží, pomohou si v nejtěžších chvílích. Ztělesňoval dokonalého přítele, kamaráda do deště, něžného chlapce s velikými sny, ve výsledku vlastně všechno co si mohla jakákoliv dívka přát. Bella kvůli mně dost riskovala, sice netušila, jak moc o ní vím, ale ne všichni věděli, že já jsem se naučila dívat a naslouchat nevyslyšeným prosbám, sloužila jsem jako žoldák Volturiům… Tomu, kdo mi v danou chvíli nabídl více, jsem moha podat informace o čemkoliv, byla jsem Achillova pata Kalleho, Eraxontů… Ale bylo mi to jedno.
"Rakel, něco od tebe teď budu potřebovat. Neptej se proč a udělej to, prosím. Všechno ti pak vysvětlíme… Natáhni přes nás štít, přes všechny. Zvládneš to?" ujišťoval se Jasper neklidným hlasem a poklepával si nožkou navlečenou v nejdražších botách. Tiše jsem přikývla, neměla jsem sice potuchu o rozsahu svých schopností, ale ve vypjaté situaci jsem se mohla pokusit jít i nad jejich rámec. Dostávalo se mi instruktáže od Belly, jak to mám udělat, ale nepotřebovala jsem to. Celý život jsem sloužila jako Kallova ochrana před vnějšími vlivy, tohle nemohlo být o moc těžší.
"Možná se ten štít nebude chtít oddělit, ale vůbec se neboj. Zkoušej to a ono to půjde. Primárně chrání tebe," podotkla něžně Bella a já se musela usmát jejímu částečnému bláznovství. Ach ano, má drahá přítelkyně, kdybys jen tušila. Kdyby jen kdokoliv z vás věděl, co se doopravdy stalo, mluvili byste jinak. Ale tohle se nedozvíte nikdy, nebezpečná tajemství musí zůstat ukryta pod povrchem… Štít se oddělil tak snadno a bez problémů pokryl všechny v místnosti, necítila jsem se zranitelně ani nijak unaveně, ta domnělá ochrana fungovala trochu jinak, odpojila se s naprostým klidem sobě vlastním. Nepatřila mi.
"Funguje to? Opravdu to funguje!" zvolala nadšeně Jasper, náhle zůstal se svými emocemi sám, netížilo ho břemeno těžkého daru. Jacob se jen tiše zasmál a posadil se na pohovku, kde jsem mezitím přijala nabízené místo, jedna jeho ruka něžně sklouzla směrem k mým zádům a vyvolala jemné mravenčení, jako by se cosi pod kůží pokoušelo přiblížit k mému milovanému vlkodlakovi. Přitiskl si mě do náruče a já si chvilku jen užívala jeho hřejivého těla, jemných gest a sladkých pohlazení. Nemohla jsem ho nemilovat, stal se pro mě tím, co jsem si vždy hrozně přála - normální přítel, který nikdy nezradí. Milenec z růží… Romantický, ale na druhou stranu má svojí hlavu. Má své trny.
"Rakel, tohle všechno se dělo z nějakého očividného důvodu. A chtěla bych tě poprosit, abys mě nechala domluvit, než nás začneš soudit. Věř, že kdyby to šlo jinou cestou, tak to uděláme, ale… Věc se má tak. Jacob se otiskl do mé dcery, je to nezrušitelné pouto, navěky ji bude hrozně moc milovat, ale ona mu odešla za Kallem. Ničí ho to zevnitř, ale v tobě našel jakousi útěchu. Jsem hrozně ráda, že se tak stalo, protože se jistým poutem cítím vině za to, co se stalo. Kdybych ji lépe vychovala, tak dosud žijí spokojený život, ale… Už se nedá nic dělat. Jacob mi říkal, že by ses ráda podívala někde po Americe. A my bychom tě s ním rádi vzali do města, kde si určitě ještě nebyla. Do města hříchu. Ber to jako odměnu, jako trest…" začala velmi opatrně Bella.
Upírala jsem na ní klidné modré oči a tiše rozvažovala, co se mi to snažila doopravdy říci. Věděla jsem, že je Jake raněný, ale neměla jsem tušení jak moc. Kdybych to byla bývala věděla, tak bych se nikdy nesnažila mu pomoci… Ale možná je dobře, že jsem to udělala. I já jsem totiž našla někoho, komu jsem mohla důvěřovat, kdo zmírnil mé rány. Více jsem se k němu přitiskla a vdechovala omamnou vůni lesa. Upírům smrděl, ale já jsem si ho prostě jinak představit neuměla.
"Dobrá, pojedu tam s vámi. Ale mám takový pocit, že v tom nebude jenom tohle, když s tím děláte takové haló," upřela jsem tázavý pohled na Emmetta, který ale jen pokrčil rameny ve stylu, že tohle už není jeho věc, že od toho je tady někdo jiný. Ucházela mi pointa a ten pocit jsem nenáviděla, přišla jsem si zase jednou naprosto zbytečná. Nehrála jsem žádnou podstatnou roli, což by mě ani tak netrápilo, ale nezvykla jsem si na to, že se mnou lidé mluví, jako kdyby neexistovala. Kalle to praktikoval poměrně často, povídal si i sám se sebou, jen aby nemusel prohodit slovo se mnou, ale jeho jsem chápala. Byl nadřazený ve všech ohledech mé maličkosti, ale Bella a Jacob… Z mého rozjímání mě vyrušil slabý dotyk na tváři, jak se Jacob snažil, abych se mu podívala do hnědých očí. Ošívala jsem se, protože jsem dávno věděla, jak moc ledové jsou mé zraky, ale on neuhnul, pozoroval mě skoro se zbožnou tichou úctou.
"Rakel… víš… já… nešla bys se mnou prosím ehm… do kina? Nebo na večeři? Chápeš jako… no…" zakoktal Jacob s provinilým výrazem, začal sklápět pohled a celkově vypadal neuvěřitelně nervózně, nejspíše se bál reakce. A já po pravdě taky, po počátečním šoku se totiž vzbudilo veškeré uvažování, které mi celou svou silou radilo, abych se nesnažila vůbec přijmout něco, co by mě mohlo potěšit. Ani nevíte, jak hrozně moc jsem chtěla říct ano a vrhnout se mu okolo krku, ale stále mě cosi strašilo - Kalle. Zabil by ho, ublížil by mi a pokořil mě, zničil mou podstatu jako mnohokrát předtím. Ten chlap mě zlikvidoval, zdevastoval a pohřbil pod sutinami poslušného psíka, což mě samotné neskutečně příčilo. Ale strach byl silnější.
"Jacobe, já… nemyslím si, že je to nejlepší nápad. Šla bych neskutečně ráda, ale bojím se. Mám strach z Kalleho," zašeptala jsem opatrně a sklopila pohled směrem k čisté podlaze. Nemohla jsem ani vnímat její strukturu, hučelo mi v hlavě a každé nevěřícné zalapání po dechu se mi zabodlo do srdce jako střep. Nedokázala jsem zvednout pohled a čelit tak následkům svého rozhodnutí, jen jsem čekala, až mě kdokoliv z nich opustí a já zůstanu sama. Ale nestalo se tak.
"Rakel, přijde ti to normální? Necháš si diktovat od toho pošahaného chlapa, co máš a nemáš dělat, posloucháš ho na slovo jak pejsek! A když teď nemusíš, tak raději ublížíš Jacobovi, než abys neposlechla Kalla… Sakra!" vrčela Bella nejspíše trochu rozzuřená. Nutila mě zvednout pohled a to jsem nechtěla, jakmile jsem zaklesla do těch zlatavých očí, tak jsem měla pocit, že vybuchnu, jako kdyby se začalo probouzet to, co jsem hrozně dávno schovávala. Ale já to nechtěla, bála jsem se toho, ale přesto to vábila. Svojí vlastní podstatu, kterou ve mně vyvolával příslušník mé rasy. Věděla jsem už předem, že tohle je prohraný boj, ale pokoušela jsem se na poslední chvíli ovládnout se. Nešlo to.
Věděla jsem, že mi oči žhnou, už to nejsou dvě ledové studny, ale dva uhlíky. I jako člověk jsem vypadala strašidelně, potvrdil mi to i Belly pohyb směrem dozadu. Stále měla lidské reflexy, ale to jsem vůbec neřešila, vyskočila jsem na nohy a snažila se přimět svaly ke spolupráci, ale celé moje tělo si užívalo tu vlnu neředěného vzteku, neředěné nenávisti, co jím prostoupila. Celé sebeovládání, celá zašlapaná osobnost se náhle probudila, silnější a mocnější než kdykoliv předtím. Ruce jsem zaťala do pěstí, abych zabránila jakémukoliv mimovolnému pohledu, ale více jsem to nedokázala. Kdybych byla upír, vrčela bych.
"Proč se sakra všichni staráte do toho, do čeho vám nic není?! Neumíte si představit jaké to je, nikdo z vás! Přijdu si jako největší špína lidstva, jsem největší špína lidstva, musím poslouchat prohnilého upíra, který mi sebral všechno! Naprosto všechno! Zkrotil mě, zabil a zničil, ale toho si nikdo nevšiml! Já se mu nemůžu postavit, on neublíží mě, blázni, zabije vás! A to já nechci, já tě mám ráda Bello, já miluji Jacoba celým svým srdcem a on to všechno ví! Nemusela jsem mu to říkat, vytuší to, ale nebojí se toho… Já jsem jeho slabina, on si mě hlídá a za tohle všechno má právo přinést vám pravou smrt! A já bych ho musela poslechnout, kdyby si řekl. Nemám jinou možnost, já hrozně moc nechci, já ho nenávidím stejnou měrou, jakou miluju toho vlkodlaka, ale nemám na vybranou. Tady není možnost volby. Já o vás nechci přijít. Tak proč to nechápete, proč to sakra nechápete?!" ječela jsem na ně, hlas najednou tisíckrát silnější než kdykoliv předtím. Všichni zírali vyjeveně, jen Jacob se pokusil přiblížit více ke mně a nakonec si mě stáhl do náruče, chránil před upíry. A mou maličkost v tu chvíli přešel ten neskutečný vztek. Já jsem na ně nechtěla křičet, ale všechno potlačované se náhle nahromadilo, ale naštěstí to opadlo. Přišla jsem si najednou hrozně slabá a zranitelná, jako žena v přechodu, těhotná… A ty slzy ten dojem umocnily.
"Proboha. Rakel, to jsme nevěděli. Nikdo z nás netuší, co si mezi tebou a Kallem děje, ale nechceme do toho nikdo zasahovat. Jen tě chceme vzít ven, ukázat mu, že tě nevlastní. Nikdo z nás neví, jak dlouho ještě budeš žít, princezno, nikdo. Carlisle dělal spoustu testů, ale vybádal z toho všeho jen tvou zvláštní krevní skupinu, nic více. Může tě další záchvat třeba zabít. A my chceme dát možnost si užít. Pojď to zkusit, my si svoje následky poneseme sami, nemusíš se o nás bát," začal Emmett opatrně mezitím, co se posouval k Isabelle. Nevypadala vystrašeně, v jejích očích jsem stoupla na nezměrnou hodnotu. Ona to totiž celou dobu věděla, tušila…
"Ona pojede, Emmette. Já to vím stejně jako tohle. Nemám sice potuchu, co jí ten upír udělal, ale vidím následky. Zlikvidoval její osobnost, potlačil její pravou povahu, uhasil ten oheň. Ta ledová maska měla chránit, že ano… Ale selhala. Protože plameny rozpustily led," zkonstatovala Bella s veselým úsměvem na tváři a zazubila se na mě. Mohla jsem jen protočit oči, nic více se nedalo dělat. Chudák Jasper ještě vydýchával nával emocí z mé strany, než jsem ho naprosto odřízla. Nevýhoda mého štítu spočívala v tom, že fungoval jen na podněty zvenčí, uvnitř to vše fungovalo stále stejně. Musela bych každého obalit, aby se dosáhlo dokonalé ochrany. A na to jsem dost energie doopravdy neměla.
"Ty si mi teda pořádná dračice, holka. Tak fajn, kdy vyrážíme?"

Žádné komentáře:

Okomentovat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS