středa 22. května 2019

Labyrinty myšlenek

Měla nesmírně krásná slova, na ramenech nesla tíhu vesmíru,
a byla tak drobná, že mohli jste ji strčit do kapsy jako raněného ptáčka.
Její oči zářily jako první láska a její tenoučká kůže měla sílu papíru,
její hlas zněl jako ranní rosa, i když toužila po zpěvu moudivláčka.

Záviděla blyštivým hvězdám, že o nich básníci píší ta nejzářivější díla,
záviděla jim, že ačkoli jsou samy, budou vždy tak zvláštně navždy spolu,
záviděla jim, že před jejich zraky všechna neúprosná krása světa žila,
že jsou půvabné, přenádherné a nemusí čelit žádnému srdcebolu.

Protože její srdce někdy bylo v hrudi prazvláštně těžké, nateklé,
jako kdyby chtělo uniknout kleci z lidského těla, svobodně se nadechnout,
zdálo se, že je snad zlomené, porouchané, rozbité, citem přeteklé.
Někdy měla pocit, že tlukot jiných přálo by si vyslechnout.

Nerozuměla času, stejně jako ztrácela se v labyrintech velkých myšlenek.
Až pod kyticí bílých růží, srdíčko nehlasné, našla se v záři jitřenek.
Share:

pondělí 13. května 2019

Jedna duše a dvě těla

Jsou to tisíce vyplakaných slz v očích suchých,
jsou to miliony sladkých slibů na popraskaných rtech,
jsou to nejkrásnější tóny v uších hluchých.
Je to jen a pouze má a tvá vina, a přesto chyba všech.

Protože jim to utrpení za nás dva stojí.

Miluješ mne, ale nedokážeš se mnou být,
miluji tě, ale nedokáži ti to zlé odpustit,
nenávidíš mne, ale nechceš přestat o nás snít,
nenávidím tě, ale nechci tě ani na chvíli opustit.

Protože za tu bolest ani já ani ty nestojíme.

Nezáleží na tom, který z nás poprvé úmyslně zranil,
ani jestli to byla vyřčená slova nebo promyšlené činy,
kolikrát jsem já tě pokořila, kolikrát ty si mne podmanil.
Už nejsme to jen my – prosby milencovy, nářky milenčiny.

Ztratili jsme dávno přehled, bolí to neustále.

A ty se mu směješ, protože příliš dobře pravdu znáš,
přijde ti ubohý s bezpodmínečnou láskou a milováním,
a když už to vypadá, že konečně nás se vzdáš,
přijdeš s minulostí. A před tou ho neochráním.

Protože neumím být s tebou. Ani bez tebe.

Tvou dívku nelituji, snad její dětinskost jí závidím,
protože to určitě nejsi ty, co bych od ní chtěla,
ale tak nějak jsem šťastnější, když… když tě s ní nevidím.
Protože i když lžeme si, jsme jedna duše a dvě těla.

A ty to víš. A já to vím.
A přesto ničíme nevinné bytosti.
Úmyslně - protože bolí to druhého o něco více.

Dali jsme zbraň i té nejčistší něze.
Nejsou emoce, ohledy, není lidskost, morálka.
Je pouze poražených. Nebude vítěze.
Z boje nás dvou stala se ta nejzbytečnější válka.

A já i ty dobře víme, jak tahle hra dopadne.
Protože neumíme žít spolu, ani bez sebe.
Share: