středa 11. prosince 2013

Černobílá - 2. kapitola



Nastalo dost nepříjemné husté ticho, všichni se pohledem navzájem snažili pozabíjet, a přesto to samozřejmě nikam nevedlo, jen k dost nepříjemným pocitům na straně skoro zkolabovaného děvčete s modrýma očima, co pozorovalo neklidně celou scenérii, stalo se středem pozornosti jak chlapců, asi si umíme představit z jakých důvodů, tak dívek, co si hlídali svůj majetek jako bojoví psi. Freya, jak se nebohé stvoření jmenovalo, se znovu rozhlédla po kupé, snažíc se za každou cenu vyhnout pohledu kohokoliv, i kdyby její osobnost zdaleka přesahovala všechny ostatní, tohle není situace, do které se chce člověk dostat.
"Mohli byste laskavě zírat na něco jiného, nebo… Ariss, nechceš začít s tím, kvůli čemu jsme tu? Já nejsem exponát v ZOO!" ozvalo se najednou popuzeně a všechno se dalo do pohybu, jako mávnutím jedné z kouzelných hůlek, oslovená dívka se usadila, famfrpálový hráč také, okupanti tohoto kupé raději zapluly na svá místa a chudinka nebohá bojovnice za svá práva se musela nechat stáhnout na klín obrovského chlapce z její školy, házejíc nenávistné pohledy po všem, co si dovolilo vykazovat známky života. Prsty si zaplétala stále do sebe, evidentně nespokojená se svou rolí, ale nedalo se nic dělat, diskuze vázla na bodu mrazu a nikdy se ještě nevzpamatoval.
"Fajn… tak to asi bude na mě, že ano, nikdy to jinak nebylo, ale upozorňuji, že s tímhle přístupem asi za chvilku budu požadovat svůj post zpátky, no to je jedno. Chceme si ujasnit moc na hradě, jsme tu dva prefekti a naše ctěná primuska, vy tu máte celou gardu vysoce postavených a je snad jasné, že budeme muset koexistovat s těmi druhými," začala zase modrooká s dost jasným ruským přízvukem. Její zraky neklidně těkaly po přítomných, ale něco v ní zakazovalo všem se stavět na odpor, jen prázdně kývali hlavami na znamení, že nehodlají provést cokoliv, co by jejich maličkosti znelíbilo… Ale iluze, omámení a i dokonale provedené kouzlo netrvá věčně, takže slečna primuska, studentka Nebelvíru, vzpamatovala dozajista svou maličkost, aby mohla začít s monologem.
"Proč bychom měli respektovat vaše pravidla? My tu vedeme, my jsme pánové, vedení školy, vám vyhořela… Tohle si běžte aplikovat do Krásnohůlek, a mimochodem k tomu kouzlu, dost chabý pokus, takže už pust Harryho," zavrčela s planoucím pohledem, div se jí nevrhla na krk, hrajíc si třeba na upíra, ale dostalo se jí jen pokrčení ramenou a zavrtění hlavinkou, přeci už kouzlo dávno odeznělo, tak proč ten chlapec koukal, jako kdyby spadl z višně, spatřil nějakou bájnou bytost? Ani drkání nepomáhalo, jen se za každou cenu snažil upoutat její neklidný pohled na sebe. Ale smůla, asi v tom měla dívka praxi.
"V Krásnohůlkách máme své drahé protějšky, co hlídají menší děti. Musíme se dohodnout, nebo snad máme nechat Kruvalské, ať si dělají, co chtějí, že to zvládnete? Ráda to povím našemu řediteli, určitě bude hodně nadšený…" zase získala řeč Ariss, co trpěla podobnými komplexi jako její protějšek z Anglie. Na druhou stranu nutno uznat, že takováto vidina se vůbec nikomu nezamlouvala, div, že se nebáli toho, ale… Na druhou stranu uznat moc někomu, kdo by měl mít stejná práva jako krysa z kanálu? Nepatří jak do té školy, tak do Anglie, jsou to cizinci, co se snaží za každou cenu ovládnout svět, určitě…
"Ano," pronesl něčí hlas a opět jakákoliv konverzace ustala, Harry bez pohnutí seděl, hlas pevný bez pochyb o tom, co říká, možná pohled malinko zakalený a neustále zajížděl směrem k Viktorovu klínu, kde se nacházel ten poklad s pěkně prořízlou pusinkou. Lapání po dechu, několikeré nevěřícné pohledy, škodolibá pousmání… Dost rozporuplné, ale někdo vyhrát musel - asi ten lepší, nebo snad ne? Právě se rozhodlo o téhle problematice, nikdo nevěděl, co k tomu chlapce vedlo, ale co řekl primus, to platilo, bohužel, možná bohudík.
"Dobře, to je moc dobře, že alespoň ty si dostal rozum, šmudlo, takže jsme domluvení, já si ohlídám Kruvalské a vy si hlídejte tu svou pakáž, ráda jsem vás poznala a snad zase někdy, třeba se někdo z nás při rozzařování dostane k vám, co vy víte…" řekla zlomyslně dívka a poté s celým svým garde odtančila, asi nepožadovala na svá konstatování odpověď, ale stejnak by se nikdo nezmohl na slovo. Už ta vidina toho, že někdo z uzavřené a docela dobře organisované skupinky, přijde k nim do koleje, je naprosto vyděsila, ostatní možná nejsou tak nebezpeční, ale tyhle dvě… Naprosto jiný oddíl lidí, něco tak nepochopitelně temného, kdyby se měl kdokoliv přidat na stranu pána, jehož jméno se neříká, tak by všichni asi uzavírali sázky na ně. Možná neopodstatněně, ale to nikdo nevěděl.
"Jak si mohl?! Co to mělo znamenat?! Harry, ty ses dočista zbláznil, že ona tě držela pod kouzlem, jehož jméno neznám?! Je to zakázané, určitě, půjdu to hned nahlásit…" spustila snůšku nepravděpodobných lží Hermiona doufajíc, že se něco z toho nakonec potvrdí a ona si svou pozici hradního šprta udrží i nadále. Dosud ji nikdo takhle neohrozil, zůstávala na vrcholu žebříčku a příchod někoho nechtěného a neočekávaného mohl všechno změnit a to samozřejmě nikdo nechtěl, nikdo po tom netoužil, tak co? Proč to všechno?
"Ne, Hermiono, konal jsem s vědomím, že vím, co dělám, takhle to bude lepší. Věř mi," zamumlal až příliš vážně chlapec s prázdným pohledem, který následně upřel na krajinu za okny, tížilo ho vědomí, že to všechno udělal, zajisté mu to pěknou chvilku neodpustí, ale musí pochopit, že to nedělá jen pro sebe, nějak se cítil vnitřně spjatý s následnými událostmi a jeho instinkt mu poradil, vždy mu důvěřoval, tak proč ne teď, jen… Ano, stále měl pochyby… Pochyby, že se rozhodl opravdu sám, že v tom nemá prsty sám Lord, jeho výsost, co se snaží zlikvidovat jeho maličkost. Jenže smrt se náhle stala něco pochopitelného, tedy alespoň do té chvíle, kdy se vražedná magie i zbraň nezabodne do hrudi malého ptáčka. Malého ptáčka ve zlaté kleci.
Share:

0 comments:

Okomentovat