Který to byl den, kdy mi zmizela bílá?
Když v davu rozplynul se všechen smích.
Když na jazyku pravda cítit je po lžích.
Když ze zrcadla už pouze cizí tvář zírá.
Co stalo se, že odešla i černá?
Z hrozného křiku stal se potlesk diváků,
a z márnice stalo se místo zázraků,
a smrt není děsivá, je nádherná.
Vždyť na přívlastku stejně nezáleží.
Všechno jednou pomine, zmizí,
milenec je nevěrný, přítel je zrádce,
známe se celý život, a přes to tak krátce,
hnáni sny, iluzemi a neostrou vizí.
Ale co když mi sny a touhy došly?
Nebo možná ani nikdy nebyly.
Možná na jeden život nevystačily.
Přišly, popletly hlavu a dále prošly.
Všechno je šedé, zachumlané a mlžné.
Na čem záleží?
Na barvách líčených v příbězích ostatních?
Pochyby o důvěryhodnosti ale těžko umlčím,
tak obtížně se věří, když barvy nevidím.
Jako figurína ve skříních výkladních.
Žiji proto, že zemřít nemohu.
Když nemáte sny, není snadné žít.
Není důvod ale na milovaných se mstít.
Kvůli nim se dnes i zítra přemohu.
Protože mně už na tom nezáleží.
Všechno je šedé a mlžné.
A jednou skončí.