pátek 13. prosince 2013

Eraxont - 6. kapitola

Sbohem, Finsko...

Raakel Reeta Säde:

Upíři… Od malička jsem byla vychovávána k lásce, obdivu a poslušnosti vůči těmto tvorům a nikdo mi nedovolil se na ně byť jen vystrašeně či špatně podívat, jelikož oni jsou přeci nadřazená rasa a já jsem jejich majetek, který se zrodil k tomu poslouchat. Vždy jsem doufala, že se z toho hnusného snu probudím a vše se vrátí do lidského normálu, najdu si spoustu přátel, poznám vytouženou rodinu, porodím pár dětí a společně s prošedivělým manželem budu hlídat malá vnoučátka pobíhající po květinovém záhonku za bílým laťkovým plotem, jenže ono vytoužené procitnutí se nekonalo a já se dostala do spárů svého majitele, díky němuž se teď dostávám k té nové upíří rodině, o nichž jsem nikdy neslyšela. Jsou svým způsobem jiní, zvláštní, ale stále patří k temným stvořením noci, jejichž cíl je ovládnout svět. Nemohou být jiní, je to v rozporu s genetickou informací v jejich jedovatých žilách.
Finsko jsem opouštěla nerada a plna obav nad tím, co se stane, jenže mé lidské potřeby převzaly nadvládu nad tělem a nutily každou chvilku usínat, ačkoliv jsem si tolik přála poslouchat hovor na té nízké frekvenci, kterou normální člověk svým zastřeným zvukem nikdy nepostřehne. Věděla jsem, že ani celá ta rodina, vyjma prapodivného blondýna, co se mi představil, není z mé návštěvy v jejich sídle nadšená, ale mé slovo proti Kallovu nebylo nic, jen pouhé smítko prachu na vyleštěné diamantové pokožce upíra. Sama jsem sice nejlépe měla vědět, zda je potřeba lékařského ošetření, ale jeho dokonalá maličkost si snad proti mým stížnostem stavěla bariéry z mého milovaného rodného jazyka a stejně nikdy neuposlechl toho, co jsem si přála. Stala jsem se loutkou v přílišně velikém světě na to, aby byl můj názor vyslyšen a akceptován.
Když letadlo dopadalo na přistávací plochu, vše se ve mně sevřelo odporem k téhle nevinné zemi, která vůbec za nic nemohla, i když… Ano, nechali se podplatit tím hnusným stvořením, co se pyšní mnou jakožto majetkem, a nechali nás projít bez problémů přes hranice, přes oceán a nikdo se nepozastavil nad ničím zvláštním, jen obdivně zírali na tu skupinku pijavic a doufali, že třeba někdo z těch tvorů po nich hodí zamilovaný pohled a bude z toho láska jako trám. Jenže já na lásku nevěřím od té doby, co jsem se dostala k tomu zpropadenému Finovi, který neznal význam slova milovat, ctít a zůstat věrný, jelikož každý večer měl ve své posteli jinou dívku, na níž se surově uspokojil, zabil ji a já pak musela uklízet. Naštěstí mne po tom incidentu vynechal, proboha, jak já jsem se tehdy bála. I přes ta léta ve Volteře jsem se nedokázala ubránit základnímu lidskému reflexu - snaze o přežití.
Zaslechla jsem pár komentářů o nákupech, pokojích pro hosty a zahlédla pár významných pohledů, co po sobě všichni házeli, ale nedokázala jsem reagovat na žádné vnější podněty, i ten nepřátelský pohled špatné kopie árijské rasy, frustrované probodávání ze strany všech mužských toho prapodivného klanu, přičemž určitě každý přemýšlel nad něčím jiným, a nakonec i ten zvědavý pohled krásné hnědovlásky jsem musela ignorovat zavřenými víčky pokusy o hraní si na opravdový spánek, jelikož majáček v mé hlavě hlásil, že promluvím a Kalle mne asi přetrhne napůl a vytře se mnou podlahu, čemuž bych se sice vůbec nedivila, ale netoužila jsem po takové životní zkušenosti.
Nějakým způsobem jsem se dopotácela až ke krásné prosklené vile, ale než jsem stačila něco podotknout nebo odpovědět na jakoukoliv otázku ze strany mých ubytovatelů, tak mě odtáhl zřejmě nejstarší upír do nějaké bílé a sterilní místnosti a vysvětloval něco o tom, že nikdo z rodiny nic neuslyší díky speciálně udělaným stěnám, což mne sice vůbec nezajímalo a chtěla jsem ho ušetřit zdlouhavého povídání, ale on se prostě nedal, asi mi chtěl dát ten vzácný pocit bezpečí, který jsem vážně asi nikdy nepocítila… Vlastně možná jednou, na kratičký okamžik, ale jeho okolnosti si nevybavuji, jelikož jsem tehdy spala… Možná, nevím.
"Rakel, rád tě vidím, víš, Kalle mi hodně povídal o tvém problému, ale vážně nemám tušení, z čeho to může být a jaká je příčina. Zvažoval jsem všechny možné poruchy i nemoci, jenže nic přesně neodpovídá tvé diagnóze. Přemýšlel jsem tedy o nějaké psychické… vadě?" začal trochu opatrně doktor a studoval mne zlatýma očima, které mne mimochodem dosti fascinovaly, ale jinak jeho vzhled… Na upíry jsem v tomto ohledu zvyklá, nějak časem pochopíte, že jejich božský tvar a vlastně všechno na jejich těle je jen past na nebohé lidi. Nebo nepochopíte a stanete se potravou, ale to už je vedlejší. Vyžadoval nepřímo nějakou odpověď, ale já jsem nemohla mluvit, povyprávět mu o všem, co se mi za můj krátký život událo, jak jsem se dostala k tomu panickému strachu z přítomnosti kohokoliv v mé maličkosti, a už vůbec jsem mu nemohla objasnit můj problém, který jsem sic znala, chápala, ale tehdy jsem krví přísahala, že nic nepovím. Nikdy, nikomu.
"Já vím, že se ti nechce mluvit, ostatně tě chápu, ale takhle se nikam nedostaneme. Zabíjí tě to, přeješ si snad umřít? Jsi člověk, máš celý život před sebou, spolupracuj trochu a dokážeme ti pomoci," sliboval a prosil ten upír, jenže hrát na citlivé stránky lidí v mém případě vážně příliš nepomáhalo, protože jsem si sama nebyla vědoma faktu, že bych si vyloženě přála žít a můj jediný sen je se vyléčit. Mohl mi tisíckráte slibovat úlevu, ale ani ta smrtelná dávka jakéhokoliv prostředku na utišení bolesti či znecitlivění by nepomohla, nikdy.
"Já nejsem člověk," pronesla jsem po chvilce váhavě a upřela na něj ty ledové oči, co hyzdily mou tvář a občas toho ukázaly až trochu moc. Přála jsem si jediné - aby mě nechal být, musím odejít, promluvit si s Kallem a možná to pak bude lepší… Nebo také ne, je tu ta možnost, že znovu zakývá hlavou ve stylu, že ničemu nerozumím a mávne rukou nad hloupými poznámkami podřadné maličkosti. Carlisle chvilku ještě pálil otázku za otázkou, ale já to vše přešla chladným a trochu trapným mlčením, načež ukázal směrem ke dveřím a zamumlal něco o Isabelle, co mi ukáže pokoj a podobné, pro humány potřebné, místnosti. Ale já šla za jasným cílem. Já hledala Kalla.

Carlisle Cullen:

Ta ženská asi chytla chorobu od mého upířího přítele, nebo já to vážně a opravdově nechápu, jelikož její sdílnost končila konstatováním, že zajisté není člověk, což mezi námi byla opravdu nehorázná hloupost a blbost, jenže on jí to asi někdo vtloukl do hlavy, nebo já vážně nevím, jak k něčemu takovému přišla. Ano, trochu páchla upíry, ale přikláním se k názoru, že to je z dlouhodobého pobytu poblíž naší rasy, přeci jen Isabella byla to samé, smrděla na sto hony Edwardem, tudíž se o jejich krásném vztahu nedalo vůbec pochybovat. Do teď obdivuji sílu svého syna a jeho odhodlání ji nezabít i přesto, že její krev tak nádherně zpívala. Chtělo to vytrvalost, ovládání a špetku té kouzelné lásky, čarodějky.
Přál jsem si, abych Rakel mohl pomoci a zachránil tak další nevinný lidský život, ale její touha přežít, ten základní lidský rys, zřejmě ztratil svou sílu a ona přestávala mít chuť pokračovat ve své omezené existenci. Nechápal jsem sebevrahy a o to více jsem nedokázal přijít na to, proč zrovna ona, mladá a zajisté plná energie, nechce dále bojovat s něčím tak obyčejným, jako jsou nemoci. Sice zabíjely, ale vždy se mohlo najít alespoň nějaké menší východisko, které slibovalo alespoň nějakou naději na uzdravení nebo prodloužení průběhu a odložení smrti o pár let. Ale ona ne, slovo spolupráce jí nic neříká.
Ano, vytočilo mne to na nejvyšší možnou míru, ale nejen její jednání, i moje neschopnost a naivita, se kterou jsem doufal ve zpověď, jelikož se asi dalo očekávat, že mi nevyklopí celý svůj životopis i se jmény rodičů a podobně a dle všeho by na ní ani moje přirozeně nepřirozená krása nefungovala. Kalle svým způsobem přitahoval ženy více, jelikož byl ten typický bad boy, u něhož se dalo doufat, že ho nějaká ta pořádná kost chytí a zkrotí, no tedy… Nikomu se to nikdy nepovedlo a většina těch upírek, které doufaly ve smysl nekonečného bytí, skončilo na prach někde pohozené v řekách, jako ve špatných historkách a legendách. On se vážně se vztahy moc nepáral, ačkoliv poslední dobou, tedy za těch pár hodin, co jsem po jeho boku strávil, jsem v jeho očích viděl něco, co nikdy předtím i nikoho jiného. Jistý druh příslibu kruté smrti každému, kdo se o něco pokusí, jenže ten důvod a význam toho mi ucházel. Nemohly v tom býti hlubší city, to bych snad poznal, majetnické sklony možná, ale neměl důvod na kohokoliv žárlit, možná si jen hlídal svoje teritorium jako každé zvíře.
Uznávám, ta dívka sice vzhledově předčila všechno, co se o lidech povídalo a bohyně jí asi ani nešlapala na paty, jenže hlídat si ji jako majetek a kus svého, na nějž má nárok, mi přišlo zbytečné a ubohé. Nemyslím si, že ona ocení ten přílišný zájem, nebo že by v tom byla Nessie, moje jediná a zřejmě znovu zamilovaná vnučka? Ale ta přeci žije s Jacobem a jsou oddáni do konce svých životů a spleteni nezničitelnými pouty vlčího otisku a nesmrtelné lásky, jenže co když to není tak žhavé, jak to na první pohled vypadá…
Nechal jsem těch úvah a raději se zaposlouchal do ticha obrovského domu, kde i spadnutí špendlíku připomínalo dělovou ránu. Nemohl jsem nic slyšet, nikdo nemohl poslouchat náš rozhovor, jen Edward přes svůj dar, ale i on, dle všeho, nedokázal hrabat v hlavě Kallemu a Fince. Náhle se ale ozvalo zaklepání na dveře následované vrznutím pantů…
Share:

0 comments:

Okomentovat