úterý 2. října 2018

Věčné jaro

Byly to zahloubané noci v centru sta věží,
v parném letním dni déšť rozverný a svěží,
byly to dlouhé dny utopené v myšlenkách,
malí andělíčci mizící v zimních cukřenkách.

Vůně inkoustu, kávy a mlžného nápadu,
když listuješ Sonety, když pročítáš baladu.
Jsou to tisíce příběhů ve starých zdech,
a miliony polibků na rozesmátých rtech.

Budou to zvuky konejšivě hučícího davu,
a smíchu těch, co popletou ti hlavu,
staré písně rozezní ještě starší struny,
když vracíš se klopýtavě za svitu luny.

Lákavá tajemství tajnůstkářských kostelů,
nevyřčená přání mlčenlivých rebelů,
na jazyku chuť raného vína a mládí,
a ty hrdě stojíš, ať čas zběsile si pádí.

Bolí to na srdci. Hřeje to na hrudi.
V noci to uspává. Ráno to budí.
Laská tě to ve vlasech. Šepotá.
Dá volnost. Do náruče zamotá.

Někde uvnitř tebe to spí a sem tam se protáhne.
Jako když housenka se zakuklí a motýl křídla roztáhne.

Nemusíš to pojmenovat. Ani lapit. Věznit.

Rozkvetlá sakura také nepotřebuje věčné jaro.
Share:

čtvrtek 6. září 2018

Křídla modrého ptáka

Růžové lístky, bělavá pírka, bledě modré sny,
šarlatové slzy, fialová kůže a ztracené dny,
jak tanečnice jara na své cestě si cupitá,
jak poslední zoufalec o vlastní nohy klopýtá.

A oči jsou prázdné a oči jsou moudré,
a všechno je špatné a všechno je dobré,
a ta ústa, co se zapomněla smát,
a ta druhá, co umí jen sladce lhát.

Jak léto a zima,
jak nevinnost a vina,
jak zrádce a hrdina,
jak věčnost a hodina.

Otázka jedné noci a slovní zbraně,
náhodný kolemjdoucí zírá na ně,
stvůře trylkuje kouzelná vílí kráska,
a on trvá na tom, že není to láska.

Že monstrem se lidé nerodí,
že takhle to ve světě nechodí,
že bát se má stvořitele, ne zrůdy,
že jen mámí ho svými sladkými bludy.

Vždyť měla křídla modrého ptáka. Kam je dala?
Kde zapomněla se, když za láskou svou se hnala?
Zůstala jen pírka vytrhaná.
Share:

Purpurová rána

Pamatuji si na ta purpurová rána,
kdy ležel jsi nahý, ve spánku vězněný,
já tak trochu cizí, do náruče tvé zvána,
ukázal jsi vše - jak jsi štastný láskou raněný.

Vzpomínám na ty tlumené tahy štětce,
na ty veselé jiskřičky v krásných očích,
na úsměv toho nejhříšnějšího světce,
a jako tehdy - i dnes vše se okolo tebe točí.

Vybavuji si motýlí dotyky prstů na pažích,
hrdelní smích nad hrnkem vroucí kávy,
když na oknech se sivá pára sráží,
a ve tmách zapomínáme na mravy.

Můj ledový princi, jsi pro mne vším,
jsi to, co nutí mne se nyní nevzdávat,
ale pokud jen na okamžik žádat smím,
nech už mne odejít, nenuť mne zůstávat. 

Skončí to brzy? Doufám v to, lásko,
než kosti se rozpadnou, hrudník se zboří,
dokud budu ti věřit to něžné "krásko",
než úsměv mi odejde, zrůdu ti stvoří.

Smrt je nelítostná jako láska sobecká,
nejtěžší na tom všem je opouštět tebe - 
poslední rozloučení, slova pokrytecká,
a slzy rvou se do očí a srdce se třepe.

Jako ten malý slavíček uvězněný s růží v kleci,
než začalo by se v jeho světě stmívat,
přál by jsi ji naposledy polaskat a svléci,
a pak na trn nabodnutý krásně zpívat.

Pamatuj na ta purpurová rána. 
Share:

úterý 19. června 2018

Zalepené důvěrnosti

Žena - ta nejkrásnější růže, omamná,
duše - ta nejjasnější světluška, závratná,
a cáry kůže na kostích z betonu,
podobna andělu, podobna démonu.

Důvěrnosti zalepené zaschlým medem,
srdce obalené křišťálovým ledem,
úsměv kovaný z šedavé oceli,
hlas spletený z těch, co věděli. 

Bez hnutí sedí, nad rakví jejich nevzlyká,
tak tichá, tak prázdná, otázku polyká -
smíte zabít, když přejete si žít?
Můžete jiným brát, co oni chtěli vzít?

Od počátku necelá - přišla zlomená,
zmatená, opuštěná, sama v sobě ztracená.
Zírá na mrtvého či on zírá na ni?
Je tabula rasa? Je černé pírko vraní?

Je lvem? Liškou? Ptákem? Potravou vlčí? 
Kde najít řešení, když dno lahve mlčí?
Má milovat či před bolestí se bránit?
Na ostří nože žít? Nebezpečí se stranit?

Nezná nic, jen ten hřích, černý oblak svědomí.
Ztráta kontroly a iluzí, poslední záchvěv vědomí,
popel, oheň a dusivý dým nejtemnější noci,
žhnoucí ranní slunko a rozpálené kapky rosy.

Bojovala s monstry, ďábly milovala,
ale když na odraz svůj se zadívala,
už nevěděla. Kde oni končí, ona začíná?
Kam poděla se? Smrskává se či rozpíná?

Na které straně zrcadla stojí?
Share:

úterý 29. května 2018

Holá těla

Kde jsou ti andělé, co měli je chránit?
Co měli je konejšit a trochu zranit?
Kde jsou ti lidé, co měli je milovat?
Nechat je být, a přesto je tvarovat?

Kde je to místo, kam mohli se skrýt?
Na chvilku zastavit, existovat, ryze být?
Kde jsou ty sny, co dopředu je hnaly?
Proč je opustily? Proč se jich vzdaly?

Zbyla zbraň, kulka a jedna střela,
jen prázdné schránky, holá těla,
k čemu je hmota, co duši postrádá?
K čemu pak čas? Milénium? Dekáda?

Nechtějí žít věčně, chtějí vůbec žít?
K čemu je vám spánek, když nemůžete snít?
Je vůle celá, či přichází zlomená?
Zvedáme se? Nebo padáme na kolena?

Na čem tu skutečně záleží?
Co lidskou užitečnost odváží?
Jak poznat moment, kdy je toho dost?
Kdy z černé je bílá a z hříchu ctnost?

Rozdíl mezi monstrem a světcem stírají,
jak tápou, hledají a marně doufají,
že naděje čeká tam někde v dáli.
Snad v těch dětech, co sladce se smály?

Snad v blankytné obloze a divokém moři,
v upřímném přátelství či vášni, co hoří?
Chtějí tam, kde leží vše - a nic tam není,
na hranici vědomí a věčného zapomnění.

Je tam jen pusto? To prázdno absolutní?
Nikde nikdo, ani šťastní, ani smutní?
Na ničem tam nezáleží, dokonalé nic,
rozbořený svět a nekončící víc.

A při tom stačí tak málo, jen jeden krok,
jeden nůž, krabička, lahev, provaz, skok,
ale oni bojují, ač anděly zavržení,
hledají pomoc. Jenže nikoho tu není.

Nahraditelní? Nenahraditelní?
Share: