úterý 19. června 2018

Zalepené důvěrnosti

Žena - ta nejkrásnější růže, omamná,
duše - ta nejjasnější světluška, závratná,
a cáry kůže na kostích z betonu,
podobna andělu, podobna démonu.

Důvěrnosti zalepené zaschlým medem,
srdce obalené křišťálovým ledem,
úsměv kovaný z šedavé oceli,
hlas spletený z těch, co věděli. 

Bez hnutí sedí, nad rakví jejich nevzlyká,
tak tichá, tak prázdná, otázku polyká -
smíte zabít, když přejete si žít?
Můžete jiným brát, co oni chtěli vzít?

Od počátku necelá - přišla zlomená,
zmatená, opuštěná, sama v sobě ztracená.
Zírá na mrtvého či on zírá na ni?
Je tabula rasa? Je černé pírko vraní?

Je lvem? Liškou? Ptákem? Potravou vlčí? 
Kde najít řešení, když dno lahve mlčí?
Má milovat či před bolestí se bránit?
Na ostří nože žít? Nebezpečí se stranit?

Nezná nic, jen ten hřích, černý oblak svědomí.
Ztráta kontroly a iluzí, poslední záchvěv vědomí,
popel, oheň a dusivý dým nejtemnější noci,
žhnoucí ranní slunko a rozpálené kapky rosy.

Bojovala s monstry, ďábly milovala,
ale když na odraz svůj se zadívala,
už nevěděla. Kde oni končí, ona začíná?
Kam poděla se? Smrskává se či rozpíná?

Na které straně zrcadla stojí?
Share:

úterý 29. května 2018

Holá těla

Kde jsou ti andělé, co měli je chránit?
Co měli je konejšit a trochu zranit?
Kde jsou ti lidé, co měli je milovat?
Nechat je být, a přesto je tvarovat?

Kde je to místo, kam mohli se skrýt?
Na chvilku zastavit, existovat, ryze být?
Kde jsou ty sny, co dopředu je hnaly?
Proč je opustily? Proč se jich vzdaly?

Zbyla zbraň, kulka a jedna střela,
jen prázdné schránky, holá těla,
k čemu je hmota, co duši postrádá?
K čemu pak čas? Milénium? Dekáda?

Nechtějí žít věčně, chtějí vůbec žít?
K čemu je vám spánek, když nemůžete snít?
Je vůle celá, či přichází zlomená?
Zvedáme se? Nebo padáme na kolena?

Na čem tu skutečně záleží?
Co lidskou užitečnost odváží?
Jak poznat moment, kdy je toho dost?
Kdy z černé je bílá a z hříchu ctnost?

Rozdíl mezi monstrem a světcem stírají,
jak tápou, hledají a marně doufají,
že naděje čeká tam někde v dáli.
Snad v těch dětech, co sladce se smály?

Snad v blankytné obloze a divokém moři,
v upřímném přátelství či vášni, co hoří?
Chtějí tam, kde leží vše - a nic tam není,
na hranici vědomí a věčného zapomnění.

Je tam jen pusto? To prázdno absolutní?
Nikde nikdo, ani šťastní, ani smutní?
Na ničem tam nezáleží, dokonalé nic,
rozbořený svět a nekončící víc.

A při tom stačí tak málo, jen jeden krok,
jeden nůž, krabička, lahev, provaz, skok,
ale oni bojují, ač anděly zavržení,
hledají pomoc. Jenže nikoho tu není.

Nahraditelní? Nenahraditelní?
Share:

Neonový bůh

Kráčí ulicí sama, v patách vychrtlý stín,
oplzlé řeči plazí se mastným vzduchem,
prázdné kouty ožívají mrtvolným puchem,
vzpomínka na špinavé drápy a nahý klín.

Odhozená krajka z laciné masky počestnosti
zdobí zpuchřelé zábradlí ještě teplé člověkem,
klika slizká od potu, moči a pokřtěná vztekem,
a za dveřmi ráj veškeré posvěcené zvrhlosti.

Problikává neonová žárovka smutného nápisu,
když s obavami vmáčkne se do těsné škvíry,
do nosu udeří ji pach zkaženého ovoce a síry,
bílého pudru, rudé rtěnky a sladkého narcisu.

Klepe se a svléká, z rohu syčí občanská zmije,
košile, sukně, kozačky, podprsenka, punčošky,
pak latex poutá cáry bělostné pokožky,
a než vyjde na pódium, tak poprvé pije.

Klopýtá na chůdách směrem k tyči,
pohled zabodnutý do země, nechce tváře,
začne se svíjet, obtáčet ve stínu božské záře,
a oni tleskají, řvou a vzrušením ryčí.

Nahé stehno pálí se o netečný kus kovu,
vlasy pohupují se v rytmu ostudných vtipů,
vše odkrývá se s melodií nesplněných slibů
a zrazuje a podvádí zas, opět a znovu.

Jedna sklenka, či tisíce? Nezáleží na tom, 
už je jen provaz kolem krku a síť kolem těla.
A všude známá vůně laciné lásky čpěla.
A zazněl z nebes seslaný durový tón.

Pěla se píseň o věčné lásce, o princezně,
o extázi, do které ji přivede, o vzrušení,
o nové budoucnosti, o které nemá tušení,
znělo to nesnesitelně, nechutně a noblesně.

Chrčel starý vlk té nevinné lani za zády,
sliboval, sténal, prosil – a bral si, bral,
a nad tím zvěrstvem bůh z barev stál,
tleskal nad vítězstvím barbarské armády.

Jeden muž, či tisíce? Není v tom rozdíl,
už je jen použitá nádoba a smrdutá stoka,
ta klopýtavá kněžka mlčenlivého proroka,
a ten druhý vidí pro každého podíl.
Share:

úterý 12. července 2016

pondělí 11. července 2016

Lotrinská vévodkyně

Líné kudrlinky vznosného rukopisu,
vůně šafránu, skořice a divokého tisu,
pěstěné nehty na rukou z hedvábí,
stín milostný tanec na zdi předvádí.

Z povinnosti žádaná milost pro vraha,
na tváři andílka smrtící rozvaha,
vlasy hvězd a oči nebe,
svedou prince, svedou tebe.

Ve světě démonů bílou nevinností,
ve světě bohů krvavou povinností,
zdvořilé zaujetí bohatého diváka,
když kat mučí zvídavého zpěváka.

Manžel mrtvý, sourozenec hřeje lože,
a její přítel - pro iluzi brousí si nože,
na hrudi vyhřátý krvelačný had,
bezcitný, sametový vrah.

Má všechen čas světa na své cíle,
a ta šikovnost - nepochopitelná píle,
kdo ví, co chce, nechť se podělí,
ať není srab, ať není zbabělý.

Chce toho muže, co od dětství ji chrání,
chce nechat žít iluze, mámit vaše zdání,
chce smrt svého bratra - a lotrinskou říši,
chce pozvednout šarádu na nebeskou výši.

Je bolehlav ukrytý v bílé růži,
monstrum zašité v lidské kůži,
prázdná schránka s ohromnou mocí,
tvou noční můrou - představou tvých nocí.

Ve sladké Francii ze ztráty zrozená,
v náruči Rakouska cukrem zkrocená,
tvoje naděje a šance poslední,
prvním hříchem, muži nevěrný.
Share: