neděle 15. listopadu 2020

Tik. Tok.

 Stříbřitá křídla motýla z posledních sil se třepotala,
za melodie malých ručiček spěšných,
v písku přesýpacích hodin motýla růže pohřbívala,
naříkal lapen v klícce časů věčných.

Tik. Tok. Tik. Tok. Tik. Tok.

Byl to vzdušný zámek princezny ztracené v bouři,
na pohon zlomeného srdce běžící čas,
milence maska z vosku, z nějž zeleně kouří,
a do toho zpíval střepy počmáraný hlas.

Nevyřčené prosby na rozpáraných rtech hladily
jako závoj z kararského mramoru,
slané slzy moře břehů Atlantidy sladily,
jak bezmoc plnila panathénajskou amforu. 

Milovat není moudré. Ale Minerva nebyla bohyní lásky,
Afroditin polibek pálí a hřeje jako sníh,
když potrhaná křídla rvou mu saténové pásky
a kreslí bílé skvrny na očích.

Slova hořknou, těžknou, mění se v bolestivé rány,
a z těch krvavých šrámů vyrůstají slunečnice,
tou nejkrásnější Van Goghovou žlutí znovu natírány,
aby nezapomněl, že to jen bolí. A nic více.

Tik. Tok. Tik. Tok. Tik. Tok.

Share:

sobota 2. listopadu 2019

Fialový mazlíček

Sametová stužka v barvě červánků
něžně škrtící její ladnou labutí šíji,
z kůže line se omamná vůně heřmánku,
sluncem zalité pramínky neposedně se svíjí.

Hedvábný dekolt tesaný do bílého mramoru,
pohyby rukou tančící v neslyšné melodii,
bradička vystrčená v sladkobolném dítěte vzdoru,
a ty oči, v nich našel vesmír, ba celou galaxii.

Je půvabná, je dítě, malířovo nepopsané plátno,
je krásná, je mazlíček, sochařova netknutá hlína,
s ní žít je slast, s ní směje se tak snadno,
opít se z ní je snazší než z lahve sladkého vína.

Asi chápu, proč ji miluje.
Vím, proč věčnost jí slibuje.
Možná bych to taky dokázala.
Ráda bych jí o lásce povídala.

Protože jsem také kdysi měla sametovou stuhu,
protože jsem kdysi také byla jeho mazlíček,
protože sama jsem bloudila v tom čarovném kruhu,
protože byla jsem jeho vyvolená, jeho šťastný uzlíček.

Chybí mi ta bolest, která do světa křičí, že žiji,
chybí mi ty značky, které ukazují, že jsem milovaná.
Mám jen morfin a lahev whisky – tak piji.
Pod rouškou vzpomínek slastně uschovaná.

Nic dalšího nedostanu, jsem mu příliš cizí,
už není červánková ozdoba, jen fialové památky,
nic víc mi nenechal, vše vzal si nazpátky.

Chci víc. Jsem šťastná, že odešel.
Bolelo to krásně. Neměl se mi nikdy stát.
Vždyť jeho znamení lásky mizí. Modřiny se léčí.
Chce se mi spát. Nechce.

Protože jaký by v tom byl smysl?
Mám morfin, takže on mě nebolí.
Mám whisky, takže tu on se mnou je.
Nechci snít o ničem lepším. Jsem šťastná bdělá.
Chci jen bdít a bdít…
A pak zemřít.
Share:

čtvrtek 1. srpna 2019

Dva prolhaní umělci


Hvězdná noc s nejtemnější van Goghovou modří,
Čajkovského Patetické první rozbolavělé tóny,
na papíře světových autorů hořkosladké medailony,
tady spolu jsme jen dva lidé – ani špatní, ani dobří.

Vůně vykrvácené rudé barvy na bělostném plátně,
chuť skvrny černého inkoustu na kusu papíru,
a když barev je příliš, alkohol spláchne tíhu vesmíru,
pak my bok po boku klopýtáme, nemístně a malátně.

Znám tvé dlaně lépe než hladký povrch plnícího pera,
ale i přes to všechno je každý tvůj dotyk cizí,
znáš mé rty natolik, že uhlem kreslíš je ze svých vizí,
ale i přes to všechno je polibek vzdálenější než včera.

Tvrdíme celému světu, že jeden druhému jsme Múza,
že jeden bez druhého nedokážeme žít, natožpak tvořit,
že milujeme se stále stejně, že nepřestáváme se dvořit,
a v tomhle našem vzdušném známku tkví veškerá hrůza.

Protože ty nejsi silné slovo.
Protože já nejsem působivý cit.
Protože nemáš strukturu kresby.
Protože nemám tvary tanečnice.

Už nemusíme dobývat svět, umění stačí jim důstojné,
ale nemohou nám to zazlívat, jinak to už neumíme,
když už spolu nedokážeme žít, tak alespoň vyhoříme,
nejsme krásní lháři, jen krásně malujeme lži opojné.

Protože ani jeden z nás neví, jestli je opravdu nutné to skončit.
Protože ani jeden z nás neví, kdy jsme si přestali vyhovovat.
Protože moc dobře víme, že na změnu je ten druhý příliš pohodlný.
Protože moc dobře víme, že spolu dvěma uměleckým snílkům to sluší.

A estetické uspokojení nám stačí.
Share:

středa 22. května 2019

Labyrinty myšlenek

Měla nesmírně krásná slova, na ramenech nesla tíhu vesmíru,
a byla tak drobná, že mohli jste ji strčit do kapsy jako raněného ptáčka.
Její oči zářily jako první láska a její tenoučká kůže měla sílu papíru,
její hlas zněl jako ranní rosa, i když toužila po zpěvu moudivláčka.

Záviděla blyštivým hvězdám, že o nich básníci píší ta nejzářivější díla,
záviděla jim, že ačkoli jsou samy, budou vždy tak zvláštně navždy spolu,
záviděla jim, že před jejich zraky všechna neúprosná krása světa žila,
že jsou půvabné, přenádherné a nemusí čelit žádnému srdcebolu.

Protože její srdce někdy bylo v hrudi prazvláštně těžké, nateklé,
jako kdyby chtělo uniknout kleci z lidského těla, svobodně se nadechnout,
zdálo se, že je snad zlomené, porouchané, rozbité, citem přeteklé.
Někdy měla pocit, že tlukot jiných přálo by si vyslechnout.

Nerozuměla času, stejně jako ztrácela se v labyrintech velkých myšlenek.
Až pod kyticí bílých růží, srdíčko nehlasné, našla se v záři jitřenek.
Share:

pondělí 13. května 2019

Jedna duše a dvě těla

Jsou to tisíce vyplakaných slz v očích suchých,
jsou to miliony sladkých slibů na popraskaných rtech,
jsou to nejkrásnější tóny v uších hluchých.
Je to jen a pouze má a tvá vina, a přesto chyba všech.

Protože jim to utrpení za nás dva stojí.

Miluješ mne, ale nedokážeš se mnou být,
miluji tě, ale nedokáži ti to zlé odpustit,
nenávidíš mne, ale nechceš přestat o nás snít,
nenávidím tě, ale nechci tě ani na chvíli opustit.

Protože za tu bolest ani já ani ty nestojíme.

Nezáleží na tom, který z nás poprvé úmyslně zranil,
ani jestli to byla vyřčená slova nebo promyšlené činy,
kolikrát jsem já tě pokořila, kolikrát ty si mne podmanil.
Už nejsme to jen my – prosby milencovy, nářky milenčiny.

Ztratili jsme dávno přehled, bolí to neustále.

A ty se mu směješ, protože příliš dobře pravdu znáš,
přijde ti ubohý s bezpodmínečnou láskou a milováním,
a když už to vypadá, že konečně nás se vzdáš,
přijdeš s minulostí. A před tou ho neochráním.

Protože neumím být s tebou. Ani bez tebe.

Tvou dívku nelituji, snad její dětinskost jí závidím,
protože to určitě nejsi ty, co bych od ní chtěla,
ale tak nějak jsem šťastnější, když… když tě s ní nevidím.
Protože i když lžeme si, jsme jedna duše a dvě těla.

A ty to víš. A já to vím.
A přesto ničíme nevinné bytosti.
Úmyslně - protože bolí to druhého o něco více.

Dali jsme zbraň i té nejčistší něze.
Nejsou emoce, ohledy, není lidskost, morálka.
Je pouze poražených. Nebude vítěze.
Z boje nás dvou stala se ta nejzbytečnější válka.

A já i ty dobře víme, jak tahle hra dopadne.
Protože neumíme žít spolu, ani bez sebe.
Share: