úterý 19. června 2018

Zalepené důvěrnosti

Žena - ta nejkrásnější růže, omamná,
duše - ta nejjasnější světluška, závratná,
a cáry kůže na kostích z betonu,
podobna andělu, podobna démonu.

Důvěrnosti zalepené zaschlým medem,
srdce obalené křišťálovým ledem,
úsměv kovaný z šedavé oceli,
hlas spletený z těch, co věděli. 

Bez hnutí sedí, nad rakví jejich nevzlyká,
tak tichá, tak prázdná, otázku polyká -
smíte zabít, když přejete si žít?
Můžete jiným brát, co oni chtěli vzít?

Od počátku necelá - přišla zlomená,
zmatená, opuštěná, sama v sobě ztracená.
Zírá na mrtvého či on zírá na ni?
Je tabula rasa? Je černé pírko vraní?

Je lvem? Liškou? Ptákem? Potravou vlčí? 
Kde najít řešení, když dno lahve mlčí?
Má milovat či před bolestí se bránit?
Na ostří nože žít? Nebezpečí se stranit?

Nezná nic, jen ten hřích, černý oblak svědomí.
Ztráta kontroly a iluzí, poslední záchvěv vědomí,
popel, oheň a dusivý dým nejtemnější noci,
žhnoucí ranní slunko a rozpálené kapky rosy.

Bojovala s monstry, ďábly milovala,
ale když na odraz svůj se zadívala,
už nevěděla. Kde oni končí, ona začíná?
Kam poděla se? Smrskává se či rozpíná?

Na které straně zrcadla stojí?
Share:

0 comments:

Okomentovat