Holá těla

Kde jsou ti andělé, co měli je chránit?

Co měli je konejšit a trochu zranit?

Kde jsou ti lidé, co měli je milovat?

Nechat je být, a přesto je tvarovat?

Kde je to místo, kam mohli se skrýt?

Na chvilku zastavit, existovat, ryze být?

Kde jsou ty sny, co dopředu je hnaly?

Proč je opustily? Proč se jich vzdaly?

Zbyla zbraň, kulka a jedna střela,

jen prázdné schránky, holá těla,

k čemu je hmota, co duši postrádá?

K čemu pak čas? Milénium? Dekáda?

Nechtějí žít věčně, chtějí vůbec žít?

K čemu je vám spánek, když nemůžete snít?

Je vůle celá, či přichází zlomená?

Zvedáme se? Nebo padáme na kolena?

Na čem tu skutečně záleží?

Co lidskou užitečnost odváží?

Jak poznat moment, kdy je toho dost?

Kdy z černé je bílá a z hříchu ctnost?

Rozdíl mezi monstrem a světcem stírají,

jak tápou, hledají a marně doufají,

že naděje čeká tam někde v dáli.

Snad v těch dětech, co sladce se smály?

Snad v blankytné obloze a divokém moři,

v upřímném přátelství či vášni, co hoří?

Chtějí tam, kde leží vše - a nic tam není,

na hranici vědomí a věčného zapomnění.

Je tam jen pusto? To prázdno absolutní?

Nikde nikdo, ani šťastní, ani smutní?

Na ničem tam nezáleží, dokonalé nic,

rozbořený svět a nekončící víc.

A při tom stačí tak málo, jen jeden krok,

jeden nůž, krabička, lahev, provaz, skok,

ale oni bojují, ač anděly zavržení,

hledají pomoc. Jenže nikoho tu není.

Nahraditelní? Nenahraditelní?