Pamatuji si na ta purpurová rána,
kdy ležel jsi nahý, ve spánku vězněný,
já tak trochu cizí, do náruče tvé zvána,
ukázal jsi vše - jak jsi štastný láskou raněný.
Vzpomínám na ty tlumené tahy štětce,
na ty veselé jiskřičky v krásných očích,
na úsměv toho nejhříšnějšího světce,
a jako tehdy - i dnes vše se okolo tebe točí.
Vybavuji si motýlí dotyky prstů na pažích,
hrdelní smích nad hrnkem vroucí kávy,
když na oknech se sivá pára sráží,
a ve tmách zapomínáme na mravy.
Můj ledový princi, jsi pro mne vším,
jsi to, co nutí mne se nyní nevzdávat,
ale pokud jen na okamžik žádat smím,
nech už mne odejít, nenuť mne zůstávat.
Skončí to brzy? Doufám v to, lásko,
než kosti se rozpadnou, hrudník se zboří,
dokud budu ti věřit to něžné "krásko",
než úsměv mi odejde, zrůdu ti stvoří.
Smrt je nelítostná jako láska sobecká,
nejtěžší na tom všem je opouštět tebe -
poslední rozloučení, slova pokrytecká,
a slzy rvou se do očí a srdce se třepe.
Jako ten malý slavíček uvězněný s růží v kleci,
než začalo by se v jeho světě stmívat,
přál by jsi ji naposledy polaskat a svléci,
a pak na trn nabodnutý krásně zpívat.
Pamatuj na ta purpurová rána.
0 comments:
Okomentovat