Kráčí ulicí sama, v patách vychrtlý stín,
oplzlé řeči plazí se mastným vzduchem,
prázdné kouty ožívají mrtvolným puchem,
vzpomínka na špinavé drápy a nahý klín.
Odhozená krajka z laciné masky počestnosti
zdobí zpuchřelé zábradlí ještě teplé člověkem,
klika slizká od potu, moči a pokřtěná vztekem,
a za dveřmi ráj veškeré posvěcené zvrhlosti.
Problikává neonová žárovka smutného nápisu,
když s obavami vmáčkne se do těsné škvíry,
do nosu udeří ji pach zkaženého ovoce a síry,
bílého pudru, rudé rtěnky a sladkého narcisu.
Klepe se a svléká, z rohu syčí občanská zmije,
košile, sukně, kozačky, podprsenka, punčošky,
pak latex poutá cáry bělostné pokožky,
a než vyjde na pódium, tak poprvé pije.
Klopýtá na chůdách směrem k tyči,
pohled zabodnutý do země, nechce tváře,
začne se svíjet, obtáčet ve stínu božské záře,
a oni tleskají, řvou a vzrušením ryčí.
Nahé stehno pálí se o netečný kus kovu,
vlasy pohupují se v rytmu ostudných vtipů,
vše odkrývá se s melodií nesplněných slibů
a zrazuje a podvádí zas, opět a znovu.
Jedna sklenka, či tisíce? Nezáleží na tom,
už je jen provaz kolem krku a síť kolem těla.
A všude známá vůně laciné lásky čpěla.
A zazněl z nebes seslaný durový tón.
Pěla se píseň o věčné lásce, o princezně,
o extázi, do které ji přivede, o vzrušení,
o nové budoucnosti, o které nemá tušení,
znělo to nesnesitelně, nechutně a noblesně.
Chrčel starý vlk té nevinné lani za zády,
sliboval, sténal, prosil – a bral si, bral,
a nad tím zvěrstvem bůh z barev stál,
tleskal nad vítězstvím barbarské armády.
Jeden muž, či tisíce? Není v tom rozdíl,
už je jen použitá nádoba a smrdutá stoka,
ta klopýtavá kněžka mlčenlivého proroka,
a ten druhý vidí pro každého podíl.
0 comments:
Okomentovat