Labutí děvče prázdným sálem krouží,
její bytost po jiné neustále touží,
ale hlavou zní jí ona děsivá varování,
proč vyhnout se nástrahám milování.
Plavé vlasy září jako luna půlnoční,
jako duch vznáší se závistivci útoční.
Drobné tělíčko vzlyky se třese,
ačkoli jako princezna se nese,
tak v očích bolest pěje svou baladu,
kdo kdy přišel k tomu hloupému nápadu,
uvěznit ji do klece vykládané zlatem,
kdo stal se tím bezcitným katem?
Náhle tichý hlásek se zdvíhá,
chvilku rezonuje, slabě umírá,
poté stupňuje se v odstínech lásky,
vyzpívá nezodpovězené otázky,
zůstane jen nápěvek smrtelný,
ten zpěv kouzelný…
Co všechno jí vzal.
0 comments:
Okomentovat