středa 30. července 2014

Dědictví křišťálové víly - 4. kapitola - Křišťál

„Já… to nechápu, krásko,“ zamumlal Onyx poněkud roztřeseným hlasem na poměry toho, jak strašlivě silně se pokoušel tvářit během celého toho únosu a senilních momentů jeho existence. Shannon po pravdě také netušila, které bije, ale určitě naprosto jiným způsobem než ta mužská parodie na vílu – stihla si totiž všimnout, že polovina jejích nových super kamarádů má skvělá zářivá křidélka přímo za zadkem a evidentně je pokládají za naprosto normální součást oblečku. Mozek se jí nějak už srovnal s tím, že tenhle svět nezapadá do jejího typického vnímání, ale stejně si nedokázala vybavit jakýkoliv svátek podobný Halloweenu, kdy se někdo oblékal do podivných kusů všeho možného a potom strašil lidi na ulici. A neznala nic, co by zahrnovalo únosy nevinných občanů a křičení nějakou strašlivou řečí hodně podobnou Letopisům Narnie.

„To po tobě nikdo nechtěl, ty se raději starej o toho svého člověka… Dlouho tu zůstat nemůže, nezapomínej, jak dopadají,“ řekla Diamant s klidným hlasem a věnovala jeden sněhový pohled naší nebohé zrzce – proč vlastně sněhový? Protože ačkoliv obsahoval ledové krystalky jakési hluboké bolesti, tak jinak působil velmi přívětivě a mile, uměla si představit se v něm jednoduše utopit a nikdy se neprobudit, zabořit prsty do zimní krásy té slečny a nechat se unášet. Ostře totiž kontrastovala s tím vším veselým a barevným létem okolo ní, zářila tam jako anděl mezi ideálním středověkým obrazem. Inu její proslovy… Shannon nechápala vůbec nic, ale nějak se bála zeptat, nikdo se o její otázky neprosil.

„Není nic půvabnějšího než rozemletá hmota masa, kostí a šlach na něčí zahradě. A ještě tak divně zapáchají ti lidé,“ ozval se ten třetí hlas, co patřil mladičkému blond chlapci s tím nejzářivějším výrazem ve tváři. Středně dlouhé blond vlasy mu padaly okolo obličeje v jemných kudrlinkách, žluté oči pečlivě pozorovaly situaci a ústa se neuvěřitelným způsobem smála. Postavou by asi nijak příliš nevynikl, ale musela uznat, že ať je ten sen sebepříšernější po dějové stránce, tak ta zvláštní stvoření oplývají až nadzemskou krásou, proti které si přišla naprosto bezvýrazná.

Náš člověk byl mírně zmatený, vystrašený, opíral se o lokty a zvedal hlavu proti silně pražícímu sluníčku, které zračilo z nepochopitelných důvodů pozdější odpoledne. Zamrkala a poposunula se trochu dozadu od těch prapodivných bytostí, snažila se uniknout jejich pronikavým pohledům, ale to se nejspíše Onyxu příliš nezamlouvalo, tvrdě ji čapl za paži a prudkým trhnutím ji vytáhl na želatinové nohy, které v ten moment kapitulovaly a ona se mu svezla do rukou jako hadrová panenka na hřišti. Vytřeštila ty svoje zraky a pokoušela se zmobilizovat veškeré svalstvo, inu skočilo to tak snahou. Zhluboka se nadechla a uklidňovala rozbouřené srdce, ale vše je marné v momentě, kdy poznáte, že se chystá něco velmi zlého.

Jemu vlastně její neschopnost vyhovovala, nemusel řešit nějaké nehty v obličeji, křehké kosti či něco podobného, jen ji láskyplně chytil pod krkem a narazil na nejbližší strom. Naprosto jistě věděl, že překročil hranici neutrálního území a ocitl se zpět ve vílím světě, ale žádný zákon nikdy mučení lidí nezakazoval. Omámilo ho to. Zběsilé narážení krve do jeho dlaně, ubohé pokusy o nádech a klesání hrtanu ho na moment neuvěřitelně ochromilo, celým tělem mu projel záblesk patetické touhy zničit ji, pokořit a užít si to, každý nerv vysílal do mozku impulzy plné obrazů toho, co se s měkkou tkání dá udělat… Ale nejprve z ní potřebuje vytáhnout informace.

„Co si s ní udělala, špíno?!“ zasyčel v lidské řeči nebohé slečně přímo do obličeje – na jednu stranu si gratulovala, že někomu s jeho vzhledem stojí za to, aby ji poctil svým dotykem, ale nejraději by ho nakopala do určitých míst. Jenže lidé se soustředí na jednu věc, proto nějaké útočení, panikaření a lapání nešlo ruku v ruce. Jistý odpor se samozřejmě objevil, ale tak nepatrný a chabý, že si toho snad ani nevšiml. Naposledy zabrala, ale jedna polovina její duše jednoduše rezignovala… a přesvědčte půlku, aby pracovala za všechny.

„Ne… Nemůžu… Nevím,“ prodrala přes uzavřené hrdlo s vypětím všech sil a zásob kyslíku v plicích, ale evidentně neodpověděla správně, protože během okamžiku jí na tváři přistála ocelová rána, až se jí zatmělo před očima. Několikrát zamrkala, jestli se jí to třeba asi nezdálo, ale ten vzrušený výraz mísící se s hněvem se nezměnil, znovu trochu přitlačil svou dlaní a zopakoval svou otázku, jako kdyby snad patřila někam do ústavu pro duševně choré a nemohla si ani dojít na toaletu bez deseti upozornění. Ale sakra, co mu měla říct, když vůbec nic netušila? O čem to ten blázen mluví? Co po ní chce? To si neuvědomuje, že mluvení je to poslední, čeho dosáhne odepřením životodárného vzduchu? Nejprve ji unese a teď z ní páčí přiznání k nějakému strašlivému zločinu, co nespáchala.

Pokusila se zavrtět hlavou, vyšlo z toho jen ještě větší uzavření dýchací trubice a první slzy z těch okrových očí skanuly na bledé tváři. Cítila se bezradně, bezmoc jí lomcovala tam a zpět a jakousi bojovnou část její maličkosti cupovala na malé kousíčky. Hodila po těch dalších němou prosbu, ale toho žluťáska zajímala stejně jako tráva pod ní, celá jeho pozornost se upírala směrem k Diamantu, nádherné ženě, co to pozorovala s lhostejností manželky u fotbalového zápasu. Nezajímala ji, netrápila nikoho z nich, ale přesto se jí zdálo, že ji potřebují. Ale proč?

Z jiného pohledu to vypadalo ještě relativně mírně, Onyx nepřikročil k ničemu příšerně drastickému, protože stále a pořád ten člověk byl žena, takže nějaký kodex mu trhání prstů, lámání kostí a stříhání nehtů zakazoval do chvíle, než přijdou na to, co všechno doopravdy ukrývá. Bílá kráska nenašla roli v téhle lehce morbidní hře pravdy a lži, nedokázala poznat, zda ta dívka hovoří upřímně nebo se jen přetvařuje, ale netrápilo ji to. Nezaujatě hleděla na příšernou scenérii plnou bolesti a vzteku, jak prstence zrzavých vlasů padaly vlivem vnější síly, jak tvář rozkvétala barvami jara, a dlouhý předmět se choulil do malého klubíčka a stále ze sebe vyrážel mezi vzlyky záporné podoby všech možných sloves. Možná kdyby odpustila od té negace, tak ho to nerozpálí do běla, ale nedala si říci a nedala.

Další rána dopadla na bolestivé místo na břiše, nemohla se rovnat s jeho silou, s jeho pažemi a stářím, nebránila se a nechala se, čišela z toho prohra. Kdesi v té racionální části mozku Diamantu se objevily pochybnosti o správnosti jednání, přeci jenom vzdát se zde znamenalo nechat se ušetřit od trestu smrti – víly natolik ale žili se svou hrdostí, že nikoho z nich by nenapadlo pochybovat o svých schopnostech. Ale tahle žena to vzdala – a dle všeho doopravdy oplývala takovými vědomostmi, které jim předstírala. Sice naše víla obdivovala tragické drama od Řeků a Římanů, ale tohle se dělo v jejím světě, na jejím území a před jejíma očima ve stejném časoprostoru…

„Nech ji,“ ozvalo se najednou kdesi z dálky, hlubina temnoty se rozprostřela a Shannon spatřila toho bílého anděla, jak kráčí směrem k nim, ale nesoustředila se na ni, zavrhla všechny čestné úmysly a připravovala se na další bolest a ozdoby na jejím těle. Naděje zmizela stejně rychle, jako se objevila, tahle žena si nepřiznávala nic dobrého ve světě, tak proč kdesi v brutální Narnii by měla? Využila příležitosti a jen se trochu odklidila ze zakrváceného místa, ale jinak nepodnikla nic. Čekala se zavřenýma očima na další rány.

„Jo? A proč bych měl? Je moje,“ zaskřípal hrdelní hlas a uslyšela také nějaké kroky, jak míří daleko od ní. Nechtěla si ale planě věřit, takže odmítala opustit svou ochrannou pozici, která tak maximálně způsobila větší zranitelnost páteře, každopádně nikdo jí to nebral.

Citrín se po dlouhé době probudil z letargie, věděl, že ta dívka mluví pravdu – jeho moc to vycítila a v hlavě mu blikalo červené světélko nespravedlnosti, každopádně dlouho neviděl svého jediného opravdového přítele tak nadšeného, tudíž nezasahoval do situace. Vše se ale změnilo příchodem nového herce na scénu, srdce se mu rozbušilo a celé tělo napjalo, připravil se na obranu toho jediného, co kdy miloval. Ačkoliv nesouhlasil s počínáním své lásky, tak představa, že jí Onyx ublíží, ho rvala zevnitř.

„Uděláš to, protože ona mluví pravdu. Nikdo jí ty informace do hlavy nevložil. Netuší, o čem mluvíš, hlupáku. Nevybíjej si na ní stesk ze své ztráty, ona za to nemůže, jenom ty a pouze ty,“ prohlásila mírným tónem ochránkyně práv žen a popošla o pár metrů blíže předmětu hádky. Druhý účastník se ale asi nechtěl nechat zahanbit, zrudl do odstínu podobného jablkům v tomhle pastelovém světě a oči se mu zaleskly potlačovanou chutí ji jednoduše praštit. Uvědomoval si, že tenhle souboj by v jeho prospěch asi nedopadl, ale mysl si zamířila někam do neracionálních vod, proto se plnou rychlostí rozeběhl k té ženě, aby jí ukázal, co si o ní doopravdy myslí. Jenže v tu ránu se mu do cesty něco postavilo.

Diamant pozorovala situaci s narůstajícím hněvem, ačkoliv se snažila zachovat přátelskou tvář, tak jeho potlačované šílenství vyburcovalo všechny smysly – k jeho smůle i ten magický. A pak přišel moment střetu a ze změti černé a žluté odletělo něco podobné paprskům slunce a tvrdě dopadlo na hranici oceánu mrtvých a neutrální půdy. Rozšířily se jí zorničky, jak pozorovala toho blázna s vnitřními ranami a jeho pokusy se vzpamatovat. Ťala do živého masa, připomněla mu jeho podíl na tomhle všem a jitřila staré jizvy, které stejně nikdy nikdo nezašije, sama si tím zadělala na dost slušnou melancholii, ale ututlala jakékoliv výčitky a vzpomínky z minulosti, aby se soustředila na přítomnost. Čas byl její přítel, její kamarád a ochránce, ale někdy dokázal odnést svou paní tam, kam se nikdy nechtěla navrátit. A tomu lidskému tvorovi tikaly hodiny rychleji a rychleji.

„Chovej se rozumně, vím, co se tehdy stalo a pomohu ti, ale nedovolím ti zabít ji,“ konejšila to malé bezradné děcko, co se neustále vztekalo. Poznala na něm, že váhá a chce věřit jejím sladkým slovům, ale na druhou stranu se v něm vzbudila taková ta nevyspělá část hluboce zakořeněná, šla mu proti srsti, když požadovala poslušnost. Jejich oči se setkaly v němém souboji viny, minulosti a spalující smrti, hlavou se jim honilo to všechno, co se kdysi stalo, ta samá situace, co teď vyžadovala jednoho vítěze, který toho ztratil více… Podnikl poslední pokus o zničení objektu strašné historie, ale se vší svou neohrabaností a smutkem připomínal spíše otravnou mouchu v parném letním dni, odehnala ho mávnutím ruky a donutila svalit se na pošpiněnou trávu.

„Opovažte se přiblížit se k mému domu, dokud si neuvědomíte, že ona nebezpečí nepředstavuje. Křišťál věděla, jak v nás vzbudit to nejhorší, ale pokud tomu podlehnete, tak nastane konec… Nechci vás tam vidět,“ řekla ledově ta bílá žena a poklekla do krvavého jezera, co se tam vytvořilo z nosu Shannon, jeden by nevěřil, co taková tvář dokáže způsobit za potopu. Rukou něžně přejela po citlivé kůži na hlavě a věnovala naší nevěřícné madam jeden krásný úsměv, co smazal na moment úplně všechno. Poté ji podepřela a pomohla pomlácenému tělu vstát na vlastní nohy. Kostra působila strašně těžce, ale za asistence Diamantu se chůze nezdála tak nesnesitelná.

„Počkej, prosím,“ zašeptal jakýsi tichý hlásek v dáli, to sluníčko, co se snažilo bránit před někým, kdo je o dva tisíce vílích dekád starší než on… Ochranitelské víle se sevřela hrud*, když ho musela uprostřed věty utnout a zopakovat mu svou podmínku, nechtěla mu předhazovat to, že to všechno mohl potvrdit, protože jí na jednom lidském životě nezáleželo, ale jistým způsobem se cítila zneuctěná. Neustále poslouchala, jak strašně moc ji miluje, až tomu musela dát přítrž, ale když ho potřebovala na svojí straně, tak raději nepromluvil, aby si třeba nepoškodil pověst. Dokázala to na jednu stranu pochopit, ale takhle si idylické soužití mezi dvěma lidmi nepředstavovala, jenže nezvládala mu ublížit. Nepatřila mezi tyrany, nevyužívala ho, protože po něm nikdy ani netoužila, dostala ho jako pejska na hraní, nedokázala se ho zbavit, protože svým způsobem ho ráda měla. Ale… ne všechno je černobílé.

Shannon si všimla toho neuvěřitelně mučednického výrazu ve tváři chlapce, ale neodvážil se odporovat, odmítal bojovat… Přála si zakřičet do světa, ať se takhle nerozcházejí, že nejhorší jsou právě taková loučení, ale nevydala ani hlásku, jen klopýtala za svou spasitelkou a klopila oči k zemi. Všechno tu bylo tak neuvěřitelně cizí a nepřátelské, tenhle svět nezapadal do racionálního uvažování a pod pozlátkem hnilo něco temného a ničivého. Vzduchem se nesl pach smrti, ale překrývaly ho tuny nejdražších parfémů. Chodníčky s nepravidelnými vzory ale dostatečně zaměstnal její zbloudilé myšlenky, takže žádnou z nich nerozvedla.

První část cesty neznámým územím probíhala za prapodivně klidné atmosféry, každá z nich se věnovala naprosto něčemu jinému a nenašly společnou řeč, jelikož ani nebylo o čem mluvit. Komunikace se jeví jako problém ve všech případech, lidé poslouchají a neodporují, nechtějí slyšet a rádi provokují ostatní, ryjí a rýpají ale v okamžiku, kdy vás někdo zachrání, tak mu vlastně můžete říct jen hloupé dík a nic více. Protože o romantické výlevy přeci nikdo nestojí, pokud za nimi nevidí něco škodolibého a zlomyslného.

„Já… moc ti děkuju. Řekla bych mu to, kdybych to věděla. Jenže… tohle je šílené… Jinak jsem Shannon Smith,“ trochu rozpačitě pronesla a prsty si zajela do zohavených vlasů, její prokletí a odlišnost od ostatních vypadala momentálně asi jako vypelichaná liška, zavzlykala si nad svým vzhledem, ale hlouběji množství zranění raději neřešila. Diamant neodpověděla, jen přikývla a pokračovala v cestě. Vlastně ani netušila, co s tím člověkem nakonec udělá – rozhodně ji vykoupe, nakrmí a nechá trochu vyspat. A asi by si zasloužila špetku pravdy o tom, proč ji Onyx unesl do jiného světa plného okřídlených věcí.

Zbytek jejich putování rozmýšlela člověčina nad problematikou rasovou, znala víly z pohádek, o tom žádná, ale tam vystupovaly jako hodné postavičky čarující kočáry, koně a šaty, tak proč ona není Popelkou? O jejich temné stránce nikdo nemluvil, Karkulka potkala přeci vlka… Jedno jim ale neupřela. Rozhodně vzhledem opět vybočovaly z normálu, při každém pohledu na ně se zadrhl dech a jen jste okouzleně zírali na jejich magii. Tam ani nešlo o jakousi fyzickou přitažlivost, jelikož ta se liší člověk od člověka, ale jsou jiné a to je pasuje na pozici nepřehlédnutelných, nevyjímaje samozřejmě ta divná křídla za zády.

Na jednu stranu působila nepatřičně, vlála za nimi jak vlajky na srazech politiků, jeden by je možná ani nezpozoroval, kdyby je neprovázelo odrážení slunečních paprsků od několika vybroušených ploch – hlavně u Diamantu, jejíž kameny nikdo jen tak nerozeznal, ale na světle zářily jako měsíc. Citrín a Onyx oproti tomu působili přirozeněji a více pohádkově. Ale i tak si naše milovaná ženština představovala romantické kamarádky trochu jinak – takové co nemlátí a pomáhají, což se o našich miláčcích říct nedá.

Diamant zastavila před prapodivnou stavbou daleko od těch nejrušnějších částí vílího města, tady neštěbetaly žádné dívky, nehrála sladká hudba, nevonělo všemožné pečivo a lákavé ovoce. Slyšela jen tikání obrovských hodin na starém zámku kdesi daleko, ale v tom hrálo roli něco jiného, Shannon přeci nemohla vnímat ubíhající čas tak, jak jeho vlastní paní… Zhluboka se nadechla a otevřela se zamumláním několika slov, jejichž význam zůstal lidskému pokolení utajen, ačkoliv spousta víl by již také marně pátrala v paměti, co to žena právě vyřkla, dveře. Pozvala svého nesmělého hosta dovnitř a nechala jí chvilku na rozdýchání toho luxusu okolo ní.

Shannon se podlomila kolena, neočekávala tak jižanskou stavbu s uvolněnými tvary, ladnými klenbami a spoustou podivně vypadajících květin, které hýřily těmi nejméně pravděpodobnými odstíny. Často potkáte na zemi něco žlutého, bílého i červeného, ale ty nejsytější odstíny modré, fialové s žíháním jednoduše na náš mozek zapůsobí jinak. Možná za to mohou i omamné látky v květech, ale dodává to celému bílému domu naprosto jiného vzhledu, tak nějak zapadne do zátiší a neruší to symfonii přírody. A ten vnitřek… Vše se blyštilo, jak se slunce odráželo od čistých precizních hran skla, podlaha ve světlé barvě vyvedená v dřevě, na zdech prazvláštní směsice depresivních kreseb doplněných o méně temné pasáže. Celé bydlení se zakládalo na kontrastech, které vás jen polapily a nutily hledat další a další, než se doopravdy zblázníte.

„Vítej v mém doupěti, mé jméno jest Diamant. Za tvou záchranou nehledej nic hlubšího, ale nesnesu bezpráví pramenící z osobní křivdy. Vím, že máš spoustu otázek a požaduješ ještě více odpovědí, jenže tenhle příběh je dlouhý, krutý, rozvleklý a dávno pohřbený. A já si nejsem jistá, že ho chci ještě dnes vyhrabat. Inu vidím ale, že tvůj stav také neodpovídá vážnému pohovoru, potřebuješ se trochu omýt, vyléčit, najíst a prospat, tyhle přechody mezi dimenzemi jsou přeci jenom náročné,“ řekla najednou ta sněhobílá žena s mírným úsměvem, který se jí ale v očích neodrážel, jakási část její duše se někam zakuklila a odmítala vylézt ven.

„D-dobře, ale… jen jedna otázečka na úvod,“ poněkud nesměle volila cestu Shannon, doopravdy cítila na sobě tu vrstvu špíny, kručelo jí v žaludku a nějaké léky by také ocenila. Nebyla si sice jistá, že po tom dnešním dobrodružství vůbec zamhouří oči, jenže neměla ani ponětí o tom, co s ní měla hostitelka za plány. Něžně se nechala uchopit za ruku a vydala se hlouběji do spletitého labyrintu chodeb a zářivých místností, nevnímala cestu o nic více než všudypřítomné příjemné teplo domova, jednoduše se dotáhla do pokoje s obrovskou vanou uprostřed. Kolem se kupilo několik poliček s všemožnými lektvary a utrejchy. Diamant, ignorujíce její žádost, pokynula směrem k věci, kam se nejspíše strkalo špinavé prádlo, podupávala si nožkou a propalovala ženštinu pohledem.

Nedá se říci, že by se svého oblečení zbavovala dívka ráda, ale nic jiného jí nezbylo, díky tomu všudypřítomnému pohledu perfektního ostřelovače, co jí propaloval každou buňku jejího těla, si přišla najednou zase strašně moc tlustá, málo nasvalená a celkově naprosto ošklivá. Víla si ale jen nespokojeně mlaskla, zatímco napouštěla tu káď teplou čirou vodou. U každého pohybu z ní vyzařovala nepoznaná a nelidská elegance, mohla by z fleku dělat baletku, modelku či vlastně cokoliv, dokázala zajmout vaši pozornost, že jste někdy i zapomněli na vrtošivé hlouposti a svou nahotu.

„Vlez si do toho, uvolni svaly a nech to na mě. Uděláme z tebe zase něco, za co se nebudu muset stydět. Ještě mě někdo obviní z týrání. A na co si se chtěla zeptat?“ zazubila se na ni Diamant a pozorovala těžkopádnou kostru, jak se nalévá do formaldehydového roztoku… Ale nikoliv, jen se ponořila a nechala si hladit poškozené štípající rány mírnými vlnkami. Neotevírala oči, jen se křečovitě držela v té nádobě a pokoušela se srdceryvně uklidit zběsilý tep srdce, náhle pocítila ale dotyk na klíčních kostech, jemný tlak, co něco otíral do kůže.

„Takhle to nefunguje, zavři oči a představ si, že si někde, kde by si doopravdy chtěla být. Jinak je to všechno k ničemu,“ ozval se kdesi z dáli tlumený příjemný hlas. Na jednu stranu se Shannon momentálně za Williamem vracet nechtěla, ale to jediné místo mohla nazývat domovem… Představila si proto takovou tu normální idylku – neuvěřitelně bohatý člověk na ostrově s mořem, kde se nemusí nic dělat, jen okolo vás chodí spousta nádherných exemplářů opačného pohlaví. Skutečně její svaly po chvíli povolily a Diamant začala s čistící kůrou. Kapaly všemožné tekutiny, něco se dávalo do vody, jiné vstřebávalo do kůže, vlasů, nehtů, na obličej, něco vonělo, něco jiného ani nevypadalo.

„Co jste doopravdy za živočišný druh? Protože to co já… Vy… Máte křídla,“ oznámila náhle z ničeho nic naprosto rudá žena, které se sice všechna ta péče líbila, ale trochu se styděla za to, jak vypadá. Přála si trochu zhubnout, tady to opravit, zvětšit prsa, zmenšit zadek a podobné ty chronické blbosti, co řeší každý člověk při pohledu do zrcadla. Víla si jejích rozpaků všimla, ale rozhodla se to přejít, lidé mají své vlastní zvyky, pociťují zbytečné emoce na špatných místech, ale ne všichni jsme dokonalí.

„Víly, princezno,“ zasmála se zvonivě ta slečna a pokračovala ve své práci, trochu ji to pobavilo – brala relativně dobře to, že vlastně vůbec nemají existovat a ještě se ji v ten nejvíce zranitelný moment poptá, co že to vlastně doopravdy je. Víceméně vtipná ta situace přišla oběma stranám, Shannon tušila, že Diamant nezná pravý důvod, že to zvládá rozdýchat docela jednoduše, ale stejně jí to přiznání trochu vyrazilo dech, jelikož jestli po světě chodí poletuchy, pak zákonitě i upíři, vlkodlaci a podobné nestvůry…

„Skvělé. Pohádkověji to znít nemohlo,“ neodpustila sarkastické popíchnutí ta méně vybájená bytost a vysloužila si jen salvu klidného a mírného smíchu.

„To máš pravdu. Jenže on to ve skutečnosti žádný příběh se šťastným koncem není. Konkrétně se vyskytují tři druhy víl – kamenné, rostlinné a železné. Lišíme se asi jako černá a bílá, občas spolu nevycházíme, ale to všechno pramení z naší odlišnosti. Například já jako kamenná víla nemám od ukončení obchodu s lidmi velké uplatnění, nemusím nic dělat, tak nás dosazují do vedoucích pozic. Rostlinné víly oproti tomu pečují o naše zahrady, naši potravu a ještě si zajištují neustálý přístup masa z vaší dimenze, protože neuznávají kanibalismus. Nejvzácnější z nás jsou železné víly, v našem světě se nedají moc spatřit, upřednostňují ten váš, mají větší schopnost, než si umíš představit, ale nezvládají žít spolu s námi ve světě stvořeného z proměnlivé fantazie,“ dodala vysvětlení světlovlasá žena a začala nanášet další vrstvy jakési ochrany do těch několika pramenů, co zůstaly na svém místě v jindy bujné hřívě.

„Dobrá… a co to je vlastně taková dimenze? Jak jsem se sem dostala?“ rozvíjela trochu své vědomosti Shannon, Diamant oproti tomu zvažovala, co všechno povědět, aby se nedostala na tu špatnou pohádku, jejíž vyprávění se trestalo velmi krutě. Jednou to ale vyklopí, o tom nesmíme pochybovat.

„Nejde to jen tak k něčemu přirovnat, představ si to jako procházku po hlubokém lese. Občas uvnitř najdeš ukrytou mýtinu, nalezneš trochu klidu, ale podruhé už nikdy netrefíš. Do dimenzí se z vašeho světa dostává čím dál tím hůře a nevím, zda to vychválit nebo hanit. Rozhodně se nám zmenšilo procento mrtvých takřka na minimum, ale o to se zvýšila náročnost těchto přechodů. Pro nás to takřka nic neznamená, víly mají své zdroje energie, které zaručují bezpečnou dopravu takřka kamkoliv – upíři, vlkodlaci, elfové, draci, nic nám neublíží. Ale u vás lidí je to jiné, rozbijete se, mnoho nepřežilo ani překročení hranice, proto se divím, že Onyx riskoval tvoje zdraví, pochybovala jsem o tom, že se ti to podaří,“ přiznala po chvíli melodickým hlasem opět žena kus pravdy, ale na tváři se jí usadil takový přemýšlivý výraz, který rozhodně nezračil nic moc dobrého. Odpovědi sice stále rozváděla, jenže bůh ví, jak dlouho tomu tak bude. Prozatím se ale držíme té upovídané části.

„Nezdá se mi, že bych mu nějak ležela na srdci. Možná by ho i moje smrt potěšila,“ zauvažovala trochu nahlas druhá, následovalo mírné zatažení za vlasy a pár sekund ticha, načež tu prapodivnou směsici prořízl hluboký výdech. Nezlobme se na někoho, kdo zná sotva půlku pravdy a příliš mluví, pro dnešek odpustíme nevědomost a posuneme se v jejím poznání zase o krůček blíže pravdě.

„Kdybys tak věděla… Není nic, na čem mu záleží více. Ale to zatím necháme spát. Můžeš už z té vody vylézt, až se oblékneš, tak přijď do kuchyně. Vyjdeš ven a druhé dveře vpravo, dobře?“ Jako odpověď postačily činy, víla opustila místnost a naše hrdinka osaměla v obrovské skleněné výloze. Musela si to všechno srovnat v hlavě, náš mozek není připravený vnímat nekonečnost a něco, o čem nám vykládají, že jsou výplody naší fantazie, představa vesmíru nás děsí a jí to někdo hodil do obličeje s tím, že jednoduše nic nezmění. Raději se přestala zabývat podobnými hloupostmi a vrhla se do činností takřka automaticky – došla k zvláštně zabarvenému zrcadlu, aby zhodnotila míru poškození vlastní schránky, ale k jejímu velkému překvapení zjistila jen to, že z kůže se vytáhla všechna špína šedé existence, rozzářila se, oči zírají mnohem pronikavěji a vlasy opět padají v těch kaskádách do neuvěřitelné délky. Zaplavila ji vlna vděku k její hostitelce, ale stále si palčivě uvědomovala svou nahotu, proto se jala vyhledávat onen oděv. Svoje vlastní šaty nenašla, ale cosi z látky nakonec ano, inu obávala se svého vzhledu v něčem tak… prostříhaném.

Barva ladila už na první pohled, temně zelený materiál i na dotek příjemně hladil, ale ten střih neodpovídal normám jeptišky z kostela, proto pár momentů pochybovala o tom, zda se do toho nakonec navlékne. Možná jí dodala odvahu představa jiných odkrytých partií, možná nepřítomnost manžela, každopádně si to nesmírně opatrně přetáhla přes hlavu a nestačila se divit. Zakrývalo to doopravdy docela dost, přední část v celku padala až ke kolenům, zadní oproti tomu začínala těsně nad zadečkem a končila u kotníků, balení neobsahovalo ramínka, tudíž to jen silou vůle držela gravitace, inu ta pěkně povytáhla ty důležité partie ženského těla a vymodelovala ji k obrazu svému. Jinak se to celé všemožně řasilo, překrývalo a působilo naprosto mimozemským dojmem. Spolu s čistě učesanými pačesy si připadala trochu jako uprchlá rusalka.

Podle pokynů se vydala směrem, kde se údajně nacházelo jídlo. Břicho už své křečovité snahy dávno vzdalo, ale dávalo o sobě vědět vlastně celou dobu, jen se neodvažovala přerušit nitku vyprávění, aby se dozvěděla všechno. Sice pár informací po zvážení chybělo, ale daly se kdykoliv doplnit. Nemohla netrefit, Diamant si svého hosta pečlivě hlídala, ostřížím zrakem pozorovala každý jeho pohyb a i nesmírně vtipné počínání, ale stihla připravit i relativně skromnou hostinu, aby jí ta chudinka neumřela hlady. Sama už několik dní nejedla, ale zatím netoužila zaplnit prázdnotu v sobě na úkor mnohem podstatnějšího hráče.

Shannon se usadila na nabízenou židli a zvědavě naslouchala volání ovoce. Mísy a talíře se prohýbaly pod nánosem všemožných plodů roztodivných barev, malých košíčků s polevou a dalšími modrými věcmi, džbány plné různých sirupů a vše ji tak nesmírně lákalo, že i přes svou nevědomost opatrně ochutnávala od každého něco. Ačkoli se z počátku cítila trochu nejistě, tak si velmi brzy všimla, že vše chutná jen mnohem přehnaněji než normálně, kyselé doopravdy sevřelo celá ústa, sladké rozpustilo zuby, ale nemohla si stěžovat, příjemná změna po těch všech chemikáliích.

„Ty si nedáš?“ zahuhlala trochu s plnou pusou na pobavenou osobu před sebou, té vesele jiskřily oči, když viděla tolik dětské radosti nad hloupostmi, ale jen zavrtěla nepatrně hlavou.

„Nepotřebuji jíst tak často jako lidé, jsem na to až příliš stará,“ upřesnila nakonec informaci, když zvážila omezenost našeho myšlení, kde by se určitě honilo něco o anorexii, bulimii a podobných mňamkách. A vykládat tomu blázínkovi, co ji doopravdy dokáže jediné zaplnit, se jí nechtělo.

„Stará? Jak vlastně to máte s věkem?“ uhodila hřebíček na hlavičku naše moudrá a propálila rusými lasery svého nevinného dotazovaného. Ne, že by se Diamant nechtěla tomuto tématu věnovat, patřilo k vílám nějak obecně i s celým vysvětlením ohledně toho časového posunu a zbytků na zahradě, ale opět se vázalo k něčemu mnohem hlubšímu, než si přiznávala.

„Nesmrtelné. Tady čas ubíhá jinak než u vás, fungujeme na jiném principu, stárneme jinak než vy. To je také jeden z důvodů, proč tu lidé nemohou zůstávat příliš dlouho, zabije vás čas, zběsile utíká a dožene vás. Nemohu to porovnat s hodinami, minutami nebo sekundami, protože takhle to nejde… Je mi asi tři tisíce vílích dekád. Dimenze se dělí, liší a špatně rozlišují v úplných základech. Váš svět zatím nejrychleji spěje k zániku a odříznutí od ostatních. Kdysi spolupracoval, ale přišla éra strojů, počítačů, mobilů, elektřiny a to zabilo veškerou fantazii. A když zabijete to podstatné, zabijete nás ve své mysli, tak neexistuje reálná možnost, že si nás všimnete, i když tam jsme. Já sama se kovu nerada dotýkám, nosí sebou smutná vyprávění o zkrachovalých existencích, zlodějích, násilnících a všem špatném, co se děje. Tím se ale cítí být přitahovány železné víly, pasou se na bolesti, utrpení a nedostatku Múzy.“ Shannon jen vykulila oči a zírala, v hlavě jí šrotovala malá kolečka, co se snažila zpracovat tohle mírné sdělení o tom, že kdysi dávno lidé chodili jednoduše do jiných dimenzí jako na nákup, prostě si řekli, že chtějí šaty od nějakého víláka a šli… A neví se o tom. Zatajují to, ničí nás, ale kdo za to může ve skutečnosti? Není jen naší chybou, že odmítáme věřit?

„Nosí? A… a co ty kameny? Kdo byl ten žlutý dneska na té pláži?“ ztrácela se v množství různých dotazů žena, plácala páté přes deváté, ale víla chápala, že to asi jednoduše jinak nepůjde, na to se chovají příliš rozlítaně, neustále někam spěchají a nenechají si popovídat celý příběh bez přerušování. Z druhého úhlu pohledu se nenabídla, že to všechno přeříká jako děti básničky.

„Každý předmět obsahuje příběh, ať je to plášť, dveře, dům, všechno si žije vlastní život. Tahle stavba není jen pouhý vynález, pouhá věc jako u vás, má svobodné uvažování, může si vykonávat, co chce, musíme mezi sebou hledat harmonii, aby naše soužití mohlo plodit jen to dobré, zatímco u vás se věci kupují, vlastní a ničí se tím jejich osobnost. Jeden by se pak divil, že ze všeho sálá takový příšerně útrpný obraz, mračíte se na ostatní, nic jim nepřejete a závidíte si každou hloupost. Netvrdím, že to víly nedělají také, ale mezi sebou si podobné věci nedovolují, rádi si hrajeme s vámi. Kameny patří k atributům naší podstaty, ukrývá se tam životní energie, moc, síla a poslání. Ukazují také váženost či stáří, živí nás a chrání, čisté, surové a nezasažené. Ten žlutý se jmenuje Citrín, černý Onyx. Oba patří ke stejnému druhu jako já, inu věkově si trochu neodpovídáme. Citrín je jeden z posledních narozených a Onyx vznikl z pouhé bezmoci a rodičovské lásky, ale na tohle máme ještě dost prostoru,“ pokusila se trochu otevřít oči svému milovanému hostu a poté už ho nechala v klidu dojíst. Každá z nich měla o čem přemýšlet, což zračilo tu nejprostší věc – blížil se večer. Za okny se už smrákalo a světla se zabarvovala od temně rudé po tu nejzářivější zlatou, kterou protínala uhlová čerň.

„Prospi se trochu, zítra ti povím doopravdy všechno, ráno moudřejší večera,“ poradila starší a odvedla mladší do útulného pokojíčku ze samých čistých barev a tvarů, vlastně se ani nenechala přemlouvat, vklouzla do hedvábného povlaku a během několika tíživých momentů zavřela znavená víčka, aby se zítra mohla postavit kruté realitě…

Rána se většinou plíží potichu a pak prásknou dveřmi, občas se nám vybaví kus písničky, na kterou nemůžeme zapomenout, jindy je to starý rozhovor, co pomalu nedává smysl – a přesně to všechno se pomíchalo v hlavě nebohému člověku, co si přišel jak v posledním tažení kocoviny. Chytila se za třeštící hlavu a pokusila se rozdýchat mírnou slabost, nohy neposlouchaly a celá si připadala jak vymáchaná v nějakém umrtvujícím roztoku. Nakonec se jí ale podařilo skopat ze sebe hedvábí a vydat se po paměti za zdrojem živin.

Diamant zaslechla šramocení, bezesné spaní se na ní podepsalo i přes její neuvěřitelný věk, pleť jí zdobily mírně nafialovělé kruhy připomínající modřiny po zápase, zarudlé oči s tendencí narkomana neklidně tikaly tam a zpět. Jako správný hostitel ale již dávno připravila snídani a všechny předměty pro typickou ranní hygienu lidí – a nechala svého drahého hosta, aby se spokojeně obsloužil, než se dozví konečně celou pravdu. Váhala každým momentem, jestli je to dobrý nápad, ale lhaní nikdy nic užitečného nepřineslo, plané sliby také ne, tudíž neviděla jiné východisko než se podělit o své prokletí s někým, kdo do toho vlastně nemusel být ani zatažen. Zatím zaměstnávala ruce, nohy, mozek a přenášela věci tam a zpět, česala vlasy, srovnávala věci z pravého úhlu do toho ještě pravějšího a zbytečně hrotila nevyhnutelné.

Shannon do sebe naházela nějaké ovoce a zapila to sklenicí vody, nedůvěřovala svému žaludku, že by cokoliv hutnějšího snesl a nevyklopil jedním ne příliš ladným pohybem ven. Zvracení zaprvé neřadila mezi své oblíbené kratochvíle, ale hlavně by nerada poničila ten krásný oblek, co pro ni někdo na dnešní den nachystal – rozhodně by pár let dokázala vystačit s takovou okouzlující skříní a zásobou šatů, i když by jí možná po pár rocích chyběly staré dobré džíny, co stejně moc nemusela… Inu opět se někdo trefil do barvy, připomínala hořící oheň, temný rubín se jí vlnil okolo křivek jako plameny, tvořil ostrý kontrast a div nezářil na její porcelánové kůži. Sice v bělosti za svým hostitelem zaostávala, ale i tak se směle mohla nechat zavřít do márnice.

„Dobré ráno přeji. Dnes se počasí opět vyvedlo, evidentně někdo drží Jantar ve veselé náladě, za posledních pár dekád se to moc často nedělo. Myslím, že bych ti poté mohla ukázat něco z našeho kouzelného místečka ve vesmíru, ale nejprve bych navrhla malou procházku po zahradě. Připojíš se?“ malebný hlas proťal jinak absolutně tichý dům, melodicky se zvedal a klesal a vyčaroval příjemnou náladu, pokud to šlo ještě více. Na otázku se dostalo přikývnutí a také jemného pozdravu, poté se již obě dvě slečny jako kačenky za sebou vydaly směrem ke zdroji přírodního světla. Celý dům měl půdorys čtverce a uvnitř se nacházelo ohraničené zelené místo, jak si Shannon povšimla.

Vešly společně tedy do místa, které si velmi dobře někdo mohl vysnít, vše zářilo veselými barvami, tráva rostla do výše kotníků, obrovské růžové keře obtěžkaly ty nejkrásnější květy, mohutné stromy stínily jednu malou lavičku a jejich koruny se prohýbaly pod nánosy sladkých plodů, vonělo to tu po létě a prázdninách na vesnici, připomínalo ty nejkrásnější momenty dětství, kdy si člověk mohl hrát úplně na všechno, prosedět celý den venku a nikdo ho nepotřeboval na otrockou práci, vaření, nebo neměl povinnosti vyplývající z celoživotní školy. To místo kouzlilo úsměvy na všech tvářích a rozzářilo i ta nejcyničtější očka jako dvě malé hvězdičky.

„Posadíme se a já ti povím takovou smutnou pohádku. Nepřerušuj, dozvíš se toho mnohem více. Pokud budeš mít na konci nějaké otázky, tak ti je zodpovím. Neříkala bych ti to, kdybych nevěděla, že to radikálně dopadne na tvůj momentální život. Rozumíme si?“ tázala se nakonec už zase mírně ledová Diamant a upřela ty svoje bílé studánky na rusovlásku. Té se dnes nějak špatně mluvilo, takže opět přikývla hlavou, zhluboka se nadechla a okrovýma očima mezitím zkoumala krajinu okolo sebe. Potřebovala nějak uklidnit rozbouřené srdce, co toužilo plnou rychlostí vyběhnout z hrudi a… přicházely na ni stavy omdlévání, padání a slabosti, proto raději nepokoušela svoje štěstí.

„Inu dobrá. Naše říše vždy nevypadala takto, za vší tou dokonalostí hnije totiž zakopaný pes, kterého se bojíme vytáhnout z hrobu. Kdysi dávno existovala v této dimenzi tři království – Kamenné, Železné a Rostlinné, spolupracovala, pomáhala si a doplňovala potřebné suroviny, kam bylo potřeba a vzájemně se respektovala. Víly byly smrtelné, jenom stárly úplně jinak než lidé a dožívaly se vyššího věku – plodily děti, které se rodily v momentě smrti někoho jiného – získávaly tak jejich jména a držela se tu rovnováha odchodu a příchodu. Vše se změnilo v jeden osudový moment, který nám byl předpovězen. Na trůn Kamenného království se dostala Křišťál, velmi ambiciózní, příjemná a přátelská žena, která toužila po harmonii a míru mezi všemi, po rovnosti. Proto za pomoci intrik, válečných tažení a mrtvých bytostí si získala všechny tři trůny a spojila nás do jednoho obrovského nestálého státu, kde se vzájemně díky svým odlišnostem nenávidíme. Ze začátku to ale fungovalo, uzavíraly se sňatky, pracovalo se a nechali se všichni ovládnout mocí Křišťálu. Jenže jsou věci, které ovládnou i naše nestálá srdce a to především láska. Jak všude kvetla, tak královna také po nějaké zatoužila, celou bytostí zahořela pro Obsidián, jednu z nejstarších víl, která si doposud neutvořila sobě rovného nástupce.

Nejspíše toužil po neuvěřitelné moci, co mu mohla přislíbit, proto opustil družku a stanul po boku všemocné královny. To už ale v království narůstalo znepokojení, všichni se obávali, že se stanou příliš nebezpeční a skončí jako všichni odpůrci režimu v dějinách lidských bytostí, pomalu to na takovou malou genocidu vypadalo, ale naštěstí královnu obměkčila její čerstvě narozená dcera, Rubín. Ta se ale stala nějakým symbolem tyranství, nestálosti a prohnanosti, proto byla za nesmrtelnou lásku přislíbena Onyxu, aby ji ochránil před hněvem, co sálal z každé buňky země. Nedokázal to, svými čárami jen zapříčinil tu největší katastrofu v naší historii, proměnil nás v nesmrtelné bytosti, co nikdy nezemřou. To hrálo do karet královně, ale i ta doplatila na svá pronásledování a chyby. Aby zachránila alespoň zlomek své moci, tak zaklela Rubín do lidského těla a poslala ho pryč, chtěla jen zachránit svou malinkou dceru, která by padla mezi prvními. To zlomilo veškerou náklonnost, co k nim někdo choval. Obsidián byl svržen do propasti a Křišťál právoplatně upálen. Ale ještě před tím, než vztáhla na každého z nás věštbu, aby zajistila vzájemné pronásledování a nepřejícnost k cizímu štěstí. Zjistilo se totiž, že prokletí nekonečného života může zlomit jen ta jedna pravá a osudová láska – a věř, že zemřít chtějí všichni, opustit tenhle neuvěřitelně odporný svět…

Zbývá nám ale poslední část – co s tím dítětem? Za posledních pár let své vlády neměla mnoho stoupenců – jen Nefrit, Ametyst, Obsidián a Onyx, proto se nemohla spoléhat na jednu zlomenou duši. Většina z nich padla, proto očarovala jejich kameny – ty zdroje energie – aby se jejich spojením udržela ta lidská schránka tak dlouho, než se její dcera probojuje skrz ubohou mysl. A pak opět nastolí to, o co se její matka marně pokoušela. Všichni se bojí návratu Rubínu, ale on se jednou vrátit musel, o to se jeho maminka postarala… Stejně jako o to, že žárlivější, bojechtivější a nenávistnější tvory jen tak nenajdete, vzbudila v nás to nejhorší, zničila a zabila jakoukoliv milou podstatu. Nepřejeme si cizí štěstí, uděláme cokoliv pro to, abychom v tom stáli všichni spolu. Bez ohledu na následky. A nyní jsi tady, smrtelnější než kdokoliv z nás, plná hrozby a nebezpečí a jediná bytost, co dokáže spasit Onyx. Máš v sobě něco, čeho se všichni obávají, po čem někdo touží, ale ty s tím bojuješ. Jsi Rubín stejně jako Shannon, mocná loutka ve hře svého rodiče,“ domluvila po snad nekonečně dlouhé době Diamant, tvář odvrátila od svého posluchače a plašila vzpomínky na tu dobu výhružkami i silou svého smýšlení, nemohla si dovolit se nyní utápět v bolesti, co tohle všechno způsobovalo. Potřebovala zjistit, co na to všechno říká ten člověk.

Shannon netušila, zda věřit nebo se vysmát, znělo to tak pateticky a hloupě, ale vysvětlovalo to vlastně skoro úplně všechno, ty důvody, proč vídala divné bytosti ve svém domově, proč ji její rodina adoptovala a proč nacházela ty divné předměty všude po městě. I ty zvláštní básničky, co neustále slýchala, i tu strašlivou řeč, co nejspíše i poznávala. Nakonec si tedy jen povzdechla a snažila se srovnat v hlavě ten fakt, že je to všechno strašlivě neuvěřitelné.

„Víš, já jsem vyrůstala s tím, že jako malá jsem oplývala příliš bujnou fantazií, vždy jsem za něčím hledala něco jiného a léčila se s tím, proto by mi to možná mohlo připadat strašlivě vtipné, jenže nepřijde. Mám totiž takové smutné tušení, že mluvíš pravdu, že doopravdy na tom něco bude a neprobudím se z toho snu. Nedokážu se s tebou přít, protože to na všech z vás vidím a jistá část mé duše křičí, že mluvíš pravdu. Nezapadá to do racionálního světa, ale zní to tak proradně logicky, že to nejspíše asi bude pravda. Musím se s tím jen… Srovnat. Chvilku to bude trvat, ale… pomůžu vám,“ zamumlala tiše po chvilce, jenže podívat se Diamant do očí nemohla. Ta to po ní ani nežádala, uměla si představit její důvěru ve všechny, tohle znělo dost hloupě, protože vyrůstala v moderní době, ale přijmout to jednou musela. Alespoň tahle slečna netrpěla potřebou se s ní hádat a snažit se jí vymluvit učiněné fakty. Něžně ji proto objala, aby jí poskytla nepatrný náznak kotvy, jistoty v tomhle hloupém příběhu. Ucítila ale třes svalů, jak hází tělem tam a zpět, viděla problikávající barvy vlasů a očí, slyšela hluboké kašlání a lapání po dechu.

„Jsi v pořádku?“ tázala se opatrně a hleděla na neuvěřitelné stádium proměny jednoho těla na druhé, zrzavé vlasy vybledly to takřka bílého odstínu, kosti se tvarovaly, měnily, drápy rostly a Diamant se nestačila divit. Tahle situace ji zajisté vykolejila, ale pokoušela se nepropadnout panice, ani když uslyšela výhružné zavrčení ve svém jazyce – v ten moment jí došlo, že souboj začíná nabírat na obrátkách, jedno tělo pro dvě duše nezračilo vůbec nic dobrého a Rubín sílil každým okamžikem ve své domovině. Bleskově jí zledovatěla tvář, ale nepohnula se. Zírala před sebe očekávajíc, co se z toho nakonec vyklube.

Neprobíhalo to však přesně podle představ útočníka, ta lidská mrcha se neuvěřitelně bránila cizímu útvaru ve svém těle a nechtěla jí dovolit kompletní přeměnu, aby konečně tahle fraška mohla skončit, tvrdě si brala zpátky své ubohé šlachy a probíjela se do hlavního podvědomí. Neskutečně tomu netvorovi třeštila hlava, tisíce povelů směřovalo do nervové soustavy a budilo neurony k pohybu, roztancoval se tu šílený tanec smrti, tkáně se rvaly samy se sebou do momentu, než víla svou získanou energii nasměrovala jiným směrem, máchla jedním křídlem, co se stačilo vyrvat z páteře, a zaútočila na Diamant.

V momentě srážky moci s jinou vílou zaslepil všechny obrovský výbuch světla, ať byla Rubín vybavená sebelepší genetickou informací dvou velmi mocných lidí, tak do věku jí scházely dobré tři tisíce vílích dekád, proto ani za boha nemohla svému soupeři nějak moc ublížit. Z celého toho ztřeštěného nápadu, co měl za cíl získat zase jiný zdroj napájení, vznikla jen malá čmáranice na ruce, která ale dokázala jinak mírumilovnou vílu neuvěřitelně vytočit. A netrvalo to dlouho, rána se vrátila, sice menší, ale dostatečná na to, aby donutila poslední kousky agresora se stáhnout zpět do své ulity. Lidské tělo se zvedlo do vzduchu a pak volným pádem sletělo přímo před ztělesnění bohyně pomsty. Naštěstí se žádné osudové křup neozvalo, jen se opět vlasy zabarvily do křiklavě rudé a šaty už na pár místech vyloženě nedržely.

„Pojď, musíme rychle dovnitř, přiláká je to jako vosy na med a tohle nehodlám vysvětlovat,“ bleskově ze sebe vypustila víla, čapla rozlámaného člověka pod rameny a jako peříčko ho odvlekla do toho čistého krásného domu. Shannon se točila hlava, slabost se jí rozlévala žilami a pálilo ji za krkem z toho prudkého nárazu do zelené peřinky. Udržela ale oči otevřené a pokusila se o jakousi omluvu, kterou ale adresát přešel mávnutím ruky. Evidentně jí nikdo vinu nepřišije, ale co se to tady stalo?

Diamant odložila svůj náklad na bílou pohovku a zbytek nechala na svém obydlí, tušila, že si také nebude chtít nechat líbit nájezdy jiných lidí, zaslechla zacvaknutí zámků a spokojeně mu vyslala několik díků, aby se chudák necítil nijak poškozený. Poté ale svou pozornost musela věnovat svému zraněnému chráněnci – a to si říká bodyguard, když s ní hází o zem jak s hopsakoulí, inu řešit míru svého pochybení může později. Donesla zase ty kouzelné lahvičky, co voněly všemožnými bylinkami, a začala další léčivou kůru, obratlům asi nic vážného nehrozilo, ale lebka nejspíše narazila do něčeho tvrdšího, protože se přes ni táhl úzký šrám a z něj sršely kapky krve. Přiložila na to obklad s modrou tekutinou a hlavu své zraněné oběti si položila do klína. Prsty projížděla zrzavé vlasy a mumlala konejšivou melodii.

Shannon napadala únava, sice už zase osaměla, co se ovládání jejího těla týkalo, ale mohl po ní dost dobře přejet parní válec a ona by neuhnula, každý pohyb jí činil muka, ale vlivem toho omamného lektvaru se přeci jen začala cítit o něco příjemněji. Jen se prospat a hned to bude dobré, potom se porozhlédne po říši, kterou vlastní matka její poloviny zničila a pokusí se zachránit svět. Ale před tím ji čekají dvě věci – sladké tonutí v krásných snech a malý vzkaz pro Diamant, proto dříve, než se jí doopravdy zavřela očka, tak z paměti odrecitovala cosi bolestně smutného, co jí ale v oblouznění mysli už nedávalo smysl…

„Září jak slunce, neupřímnost ho ničí,
Více však trápí ho, jak ona utrpením křičí,
Nikdy dost dobrý, jen chabá náhrada,
Avšak ublížila by mu strašlivě nerada.
Neví si rady, po světě samotinký bloudí,
Dívají na něj skrz prsty, lásku jeho soudí,
Může on však za to, že bez ní nemůže žít,
Že nad jejím mučením musí každodenně bdít,
Cesta však vždy dvěma směry vede,
ne všechno je bílé a černé – musí přijmout šedé,
zabojovat, zničit, pokořit a ochočit,
naivitu dětství jednou pro vždy překročit,
stojí před ním ale strašlivě mocný sok,
bez jeho smrti však již ani jeden krok…“
Share:

4 komentáře:

  1. Tak teď nevím, co si o tom mám myslet, je to opravdu zajímavé, bohužel ten příběh, který by zřejmě mnohé vysvětlit, mi nic moc neříká, konkrétně ta část, že Onyx nedokázal Rubín ochránit před hněvem a způsobil tak to, že jsou všichni teď nesmrtelní, chybí mi tam ta část, co se vlastně stalo, jak, většině lidí asi bude jako vysvětlení stačit jediné slovo - magie, vysvětlení, že se to prostě stalo, bohužel mezi ty nepatřím a nějaké vysvětlení toho, jak to způsobil, jak to proběhlo, co tedy udělala, co porušil, co se mu nepovedlo, že to způsobil a jak je to možné, co který z nich udělal, že to způsobil. V podstatě známe jen polovinu příčiny a důsledek, ale neznáme způsob. Docela jsem to teď zamotala, tak doufám, že pochopíš, co tím chci říct.
    Nicméně jsem si ráda početla, bylo příjemné strávit nějaký ten čas čtením něčeho takového, protože krom té jediné části je všechno kompletní, jako vždy úžasně napsané. Ten příběh se mi moc líbí, je to zase něco jiného, než co většinou preferuji a i tak jsem si to zařadila do šuplíku, který vždy ráda znovu otevřu a přečtu si další kapitolu. Abych byla upřímná, než jsem to začala číst, konkrétně tuto kapitolu, tak jsem váhala, jestli číst a nebo si pustit další díl seriálu, na který přes internet koukám, obojí je velmi lákavé, nakonec jsi zvítězila, přeci jen, už nějakou dobu jsem se na další díl Dědictví křišťálové víly těšila a jsem ráda, že jsem to zvolila jako první možnost, i samotný ten název už dává mnohem větší smysl, více se vybarvuje. a zároveň drží napětí a otázku: co bude dál? Jediné, co k tomu snad ještě mohu dodat, je, že jsi mě nalákala na další kapitolu, na kterou si ráda počkám a znovu se přesvědčím, že mě fantasy, když se dobře podá a je to originální, což tohle určitě je, baví stejně jako sci-fi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc za komentář. K tomu vršku... počkej si a uvidíš. :D Já cca asi tuším, jak si to myslela a chápu tě - doopravdy to je jenom hrubý nástřel, jenže některé věci mají něco ukrýt, na jiné se musíš podívat z další strany a o něčem se lže. Poradím ti jenom jedno - vílám nikdy nevěř. ;)
      Jinak jsem ráda, že jsem dostala přednost před seriálem, těší mě to. :) A jsem ráda, že se ti to líbí, že víš, že se bude muset sakra něco stát. :D Jenže na to si ještě chvilinku počkáme, bohužel... Uvidíme, uvidíme. Každopádně díky moc, komentář vždy potěší. :)

      Vymazat
  2. Takhle dlouhé kapitoly mě jednou zabijou.
    Zcela vážně, jdu shánět rakev, protože předpokládám, že po čtvrté kapitole následuje kapitola pátá.
    Uf.
    Mě se to líbilo, i když jsem místy nevěděla o co go, pravděpodobně vinou krátké paměti předchozích kapitol a nedozírné lenosti při jejich dohledávání.
    Skvělé popisy i dialogy, já nevím, já jsem zabedněná zřejmě, takže nemám moc co vytýkat :D Četba to byla hutná a klidně bych tuhle kapitolu rozdělila do dvou nebo i do tří, fakt jsem dala kolečku na myši zabrat :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych to ráda rozdělila, což o to, ale sama vím, že by to bylo ještě méně záživnější než je to teď. Já mám napsaný děj, co musím vecpat do jedné kapitoly a odmítám to prostě rozdělovat. To natahování je zlozvyk jako prase, doopravdy. :D Ale můžu vám slíbit, že to nebude mít další díl, jak bývá dobrým zvykem. :D
      Jinak díky, jsem ráda, že to někomu nepřijde tak zmatené, jak jiným. :)

      Vymazat