pondělí 1. září 2014

Poslední tón

Bílé něžné klapy klap,
doprovázené černými tóny,
otisky zvířecích tlap,
a pohřební zvony.

Osamělá slza na mužské tváři,
prsty ztuhlé v bolestné agonii,
slunce do prázdné místnosti září,
klavír hraje svou smuteční symfonii.

Prázdnota v rozvalité hrudi,
ustlané místo v posteli zrána,
a šedá realita, co nesnesitelně studí,
naděje, co byla odevzdána.

Prach vířící ve třpytu bolesti,
neschopnost sžírající tělo,
nevšímá si ranní rosy svěžesti,
neví, že se rozednělo…

Árie lidského ochromení.
Requiem za ztracenou lásku.
Óda na poslední políbení.
Balada za jeho krásku.

A pak zvedla se jedna dlaň,
a vznesl se první tón,
koval si vlastní zbraň,
hrál si vlastní skon.

A noty mění se v takty, 
proplétají se v pavučinky,
zbývají city, žádné fakty,
zaznívají poslední kudrlinky.

Závěrečné klapnutí za zemřelého,
vzlyk, pláč, vlny bezmoci,
a pak jen ryk raněného,
Není mu pomoci…
Není už pomoci.
Share:

2 komentáře:

  1. Nevím, jestli je to moje nepozornost, ale v průběhu básně se mi vyrojilo až pět teorií o tom, o čem to je o.O Nejdřív mi přišlo že klukovi zemřela dívka, pak že umřela ona a on potom taky, že jí hrál na pohřbu...Já fakt nevím :D Napsané je to hezky, ale nepřišla jsem na děj xD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naštěstí tam žádný děj nebyl. :D Pojmout to můžeš jak chceš, já to psala s jiným záměrem než vy to můžete pochopit. :) A to je na poezii to krásné, ne? :)

      Vymazat