Burácení

Burácelo moře, když poprvé ji spatřil,

tak divoké a tesknivé, oceánu srdce rozpolcené,

na krásné oči slepé dodnes za nocí se rozpomene,

a od té chvíle jí kousek něho patřil.

Burácel dav, když k popravě ji dovedl,

dceru měsíce, hvězd a nejkrásnějších kouzel,

marně královským sítím se pro její dobro vzpouzel,

toho dne její vůni jasmínu pro světskou moc podvedl.

Burácely hromy, když z léčitelky stal se ničitel,

když vyvstalo miliony otázek bez odpovědí,

o matce, pro niž i mnichové ovdovějí,

o otci, jenž je mrtev, či snad milenčiny zrady mstitel.

Burácela vojáků vřava, když proti nim všem stála,

bílá holubice, poslední naděje, míru křišťálový hlas,

v kapkách krve bolest lidstva, cena za nesouhlas,

a kapky stékaly, a zuřivá vlna moří pookřála.

Burácela milenka, když se loučil naposled,

ukradený motýlí polibek za utrpení statisíce nocí,

a ačkoli stal se králem všeho – korunou se nehonosí,

žije jen pro srdce moří. Ale ani kapka vody na dohled.

Burácela nebesa, když k nohám jí padl,

zoufalství, strach, slzy a osud, jež se neptal.

Drobné dlaně vískaly vlasy, hlas prosby šeptal,

i poslední kvítek naděje v krásném snu jim zvadl.

Odloučení – za chyby ta nejbolestnější daň.

Léčitelka, co pro zrádce znovu tasila by zbraň,

král, co před slepou dívenkou znovu padl by na kolena.

Dodnes burácí dvě srdce, láskou zhojená, láskou raněná.

Jen minulost, už nikdy více, jen dvě duše chřadnoucí,

vzpomínkami utápí se po naději prahnoucí,

když život jako vlny plyne, ale bolest se nevytrácí -

a srdce hlasitěji než roztoužené moře burácí.