Stříbřitá křídla motýla z posledních sil se třepotala,
za melodie malých ručiček spěšných,
v písku přesýpacích hodin motýla růže pohřbívala,
naříkal lapen v klícce časů věčných.
Tik. Tok. Tik. Tok. Tik. Tok.
Byl to vzdušný zámek princezny ztracené v bouři,
na pohon zlomeného srdce běžící čas,
milence maska z vosku, z nějž zeleně kouří,
a do toho zpíval střepy počmáraný hlas.
Nevyřčené prosby na rozpáraných rtech hladily
jako závoj z kararského mramoru,
slané slzy moře břehů Atlantidy sladily,
jak bezmoc plnila panathénajskou amforu.
Milovat není moudré. Ale Minerva nebyla bohyní lásky,
Afroditin polibek pálí a hřeje jako sníh,
když potrhaná křídla rvou mu saténové pásky
a kreslí bílé skvrny na očích.
Slova hořknou, těžknou, mění se v bolestivé rány,
a z těch krvavých šrámů vyrůstají slunečnice,
tou nejkrásnější Van Goghovou žlutí znovu natírány,
aby nezapomněl, že to jen bolí. A nic více.
Tik. Tok. Tik. Tok. Tik. Tok.
0 comments:
Okomentovat