Labyrinty myšlenek

Měla nesmírně krásná slova, na ramenech nesla tíhu vesmíru,

a byla tak drobná, že mohli jste ji strčit do kapsy jako raněného ptáčka.

Její oči zářily jako první láska a její tenoučká kůže měla sílu papíru,

její hlas zněl jako ranní rosa, i když toužila po zpěvu moudivláčka.

Záviděla blyštivým hvězdám, že o nich básníci píší ta nejzářivější díla,

záviděla jim, že ačkoli jsou samy, budou vždy tak zvláštně navždy spolu,

záviděla jim, že před jejich zraky všechna neúprosná krása světa žila,

že jsou půvabné, přenádherné a nemusí čelit žádnému srdcebolu.

Protože její srdce někdy bylo v hrudi prazvláštně těžké, nateklé,

jako kdyby chtělo uniknout kleci z lidského těla, svobodně se nadechnout,

zdálo se, že je snad zlomené, porouchané, rozbité, citem přeteklé.

Někdy měla pocit, že tlukot jiných přálo by si vyslechnout.

Nerozuměla času, stejně jako ztrácela se v labyrintech velkých myšlenek.

Až pod kyticí bílých růží, srdíčko nehlasné, našla se v záři jitřenek.