Rezavý hřbet zvířete se s každou sekundou stával
děsivější, získávala dojem, že se jí nikdy nemůže podařit se na něj jen
vyšvihnout, natož se pak pokusit přimět ho k pohybu. Znala všechny
teoretické pomůcky, pročetla nespočet encyklopedií, ale když tu stála před
realitou, tak se jí motala hlava, zapomínala na každou z rad a odmítala si
jen na chvilku představit, že by tohle mohlo vyjít. Za tuhle situaci ani
nemohla, netušila o skvělém
překvapení a v momentě, kdy si vyslechla pokyny – vezmi si rajtky a jezdeckou
helmu – se jí sevřel žaludek. Nechtěla to znovu zkusit.
Kdysi neuznávala fakt, že by se kdy mohla bát koní, odmalička
milovala jejich divokou krásu a nespoutanost, ale občas nejdou věci přesně tak,
jak si to malé dítě představuje. Chtěla vlastního miláčka, se kterým by si
splnila nemalé ambice… A nyní se naskytla příležitost, kterou v ten moment
nenáviděla.
Dodnes slýchává hlasy, jak křičí pokyny, ale tehdy zůstala
uvězněna v malém vesmíru své mysli, žádný odstup jí nepřipadal dostatečný,
ruce se třásly a jakýkoli dotyk vzbuzoval vlny nevolností, tisíce důvodů, proč
se z toho všeho vymluvit. Slzy se ale nedostavily, i když snaha o ně ano.
Nechrlila otázky, rozumy ani nic podobného, jen tiše stála, pozorovala své okolí,
spokojené jezdkyně na obrovských zvířatech.
Mohou vám ublížit, uvažovala zběsile, zatínala nehty do pěstiček a
vzpomínala. Na bolest, na strach, na miliony příčin, proč už se nechce ke koňákům
přiblížit. Na první jízdu, se kterou přišel první pád, na nepříjemné komentáře
ohledně vybavení, na urážky a tu jedinou kobylku, již nedokázala zacelit
všechny rány. Stačil týden a domeček ze snů se rozpadl.
„Tak pojď, nemáme na to celý den,“ ozvala se najednou veselá
blondýnka, která hladila toho rusého ďábla po krku. Než se stačila rozmyslet,
co odpoví, tak se jedna noha ocitla ve třmenu, druhá ve vzduchu a na třetí
nádech seděla. Možná tehdy udělala chybu, když o svých vnitřních démonech
nemluvila, udusila ječící hlas v mysli, ztuhla a nechala kobylku poslouchat
instruktorku, aniž by se jakkoli angažovala. Údajně jí to šlo, vysloužila si i
několik pochval, ale sama si pamatuje jen ztuhlé končetiny, roztřesenou chůzi a
snahu utéct. Cukla sebou po každém prudším pohybu a nechtěla se ani zapojit do
závěrečné péče. Jen odejít a nikdy se nevrátit, ale jde to tak jednoduše?
Dostala do rukou náčiní a zodpovědnost.
Ze začátku váhala, ale na druhou stranu zklamání ostatních
by nesnesla, proto uchopila jeden kartáč a přiblížila se ke zvířeti. Prohlížely
si ji dvě inteligentní oči, nakonec se celá hlava pohnula jejím směrem a drkla
do lidské tkáně. Dívka zalapala po dechu a ustoupila o krok dozadu. Další pokus
uskutečnila, jakmile se ujistila, že ji to zatím ani nekouslo, ani nekoplo,
položila rozevřenou dlaň na záď a přejela kartáčem po srsti. Cítila napínající
se svaly, ohromnou sílu a krotkou spokojenost, jak se tělo pod ní prohnulo pod
pohlazením. Už jen trochu blíž…
Nemohu říci, že to všechno mělo rychlý a sladký konec,
protože tomu tak není. Čekala ji ještě dlouhá cesta, než se konečně zbavila
toho lháře ve své hlavě, ale tehdy to byl ten první krok k tomu, aby ho
porazila. A ačkoli nezapomíná na velké oči strachu, tak svůj život dává všanc
vždy, když si znovu plní své dětské přání…
0 comments:
Okomentovat