Dilema sadistovo

pondělí 6. října 2014

Málokdo tuší, jak těžké je jít,
když země pod nohami se boří,
málokdo ví, jak lehké je život vzít,
když bublavý cit v srdci hoří.

Zůstalo nic, nechal toho spousty,
chytá se stébel, po dechu lapá,
škrtá sirkou, podpaluje mosty,
tak proč naděje se chňapá?

Hloupé dítě, co se nepoučí,
na rozžhavené stále prsty pokládá,
ani když se zas a opět loučí, 
nevzdává se, naivka mladá.

Netuší, zda na prsou hřeje si hada,  zda nenávist či milostný cit,  ale má ho přeci tak velmi ráda,  že do posledního dechu bude se bít.
Těžko dýchá ten, koho do sítě lapají,  pod vodou drží a nutí se prát, těžko dýchá ten, komu kyslík nedají, proč jen nezačínáš se, drahá, bát?
Netvrdila jsem, že čestné úmysly mám, jen snad špetku pochopení, empatie,  ale co jen ti jako našeptávač dám, když jinde se povaha nevybije?
Mohu ti přísahat pomalé umírání, zmodralé rty ledové královny, málo? Strach ti to nenahání? Ach, zajisté, ty raději spalovny. Že zachrání tě princ na bílém koni? Co tě nemá, dítě hloupé, ty jsi tu ta, co slzy roní, on jen jehně na slovo skoupé. Že slyšet chceš ta dvě sladká slova? Za co mě máš, maličká, vypadám snad jako nějaká sova? Já nevyznám se ve vás lidičkách. Co tedy žádáš od původce děje? Poslední pohled do jeho kukadel? Kam jen to tenhle svět spěje, však neboj, užiješ si struhadel. Nožů, kleští, svícnů a kotlů, fantazie se zdá tak nekonečná, já nejhorším jsem z lotrů? Ty jsi vážně neskutečná! Příště mysli, poté mluv, drahá, žádej něco více než romantické skonání, protože já krev mám doopravdy ráda, ani on tě tu nezachrání. Čím začít? Ale ty tvé vlasy, nehty a řasy, poté prstíčky, klouby a kosti, nekňourej, nečekám souhlasy, už vyslechla jsem tě do sytosti… Jazyk půjde první!

Žádné komentáře:

Okomentovat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS