Pro každého normálního pozorovatele ten moment musel působit
jako vystřižený z Pána prstenů, Harryho Pottera nebo podobné fantasy
publikace, kde lidé mají tendenci mizet a objevovat se v závislosti na
náladě režiséra potažmo spisovatele, ale bohužel, pokud žijete v domnění,
že si toho zázraku někdo všiml, tak se krutě pletete. Zřejmě je takový obsah
cizího krku daleko zajímavější než zjevení prapodivně oblečeného chlapa kdesi
uprostřed malého parčíku. A to už vůbec nemluvím o ženě s měnící se barvou
vlasů, v dnešní době je možné víceméně všechno a není důvod to nepřikládat
moderní technologii, vymakaným počítačům a podobným vrahům naší kreativity.
Shannon bohužel neměla nejmenší tušení, co se to s ní
děje, chvilkami ztrácela a nabývala špetky vědomí, cosi se z ní mohutně
dralo, ale při tom to ani ven nechtělo. Cítila v ústech zvláštní pachuť
s texturou, ale nemohla přesně určit, co to doopravdy je, oči jí
zaslepovala záře panenky a onoho nádherného koně, dech se zadrhával
v hrdle, jako kdyby někdo bránil tomu, aby znovu ožila. A abych
nezapomněla, tak ji cosi táhlo směrem nahoru a křičelo spoustu nesrozumitelných
slov, která svůj jistý smysl měla, ale jako kdyby dávno na ten jazyk zapomněla.
Angličtina to nebyla rozhodně, matně si vzpomněla na své hodiny francouzštiny,
ale tohle mělo přídech naprosto něčeho jiného, znělo to tak strašně líbezně a
při tom výhružně. A ta tónina už jí vůbec nic neříkala, ten hlas div nezpíval
všechna ta strašlivá slova, co asi vypouštěl z úst.
„Co se to děje?!“ chrčela z posledních sil uzavřeným
hrtanem, který odmítal spolupracovat s jeho majitelkou. Obecně celé tělo
jako kdyby ovládal někdo úplně jiný, ruce se snažily probojovat ke krku a
všechny zvuky už v zárodku zničit, ale proč? Je snad nějaký důvod, aby
její tělo ničilo sebe samotnou, aby se sprovodila ze světa kvůli pitomé
halucinaci, které tento malý zkrat přikládala? Bohužel, tohle se doopravdy
dělo, nic z toho si nevymyslela její chorá a oblouzněná hlava, jak se jí
kdysi snažil nakukat nějaký psycholog, jehož zájem se rovnal asi odmocnině
z nuly. Brávala i prášky na to, aby konečně přestala vykládat o těch
bludech a najednou z ničeho nic se tady objevil další z těch
podivných lidí, které nikdo jiný neviděl. Dokázala ho specifikovat daleko
přesněji než ty ostatní, protože už ho několikrát zahlédla, každý pohled na něj
vyvolával jakési salvy vzpomínek, které jí ale vůbec nic neříkaly, brodila se
jimi jako bahnem, ale jeho zařazení někam hlouběji do taxonomie známých se
nekonalo.
Samozřejmě pochybovala, jestli se doopravdy celý její život
udál, nebo sní, jestli tenhle den není jen dalším výplodem fantazie než mučivou
skutečností, ale těžko by jí v ten moment asi někdo vysvětlil, že se
nechtěně datem svého narození zapojila do hry, ze které není úniku. A na jejích
bedrech bude stát existence celého světa kouzelných bytostí, co všichni tak
vehementně popíráme strkajíce tam svou lidskou nadřazenost. Ale nebojte, nejsme
jediní, dlouho trvalo i upírům a podobným nemrtvým, než se konečně smířili
s faktem, že jejich dokonalost je omezena pouze na jistá spektra noci. A
tohle všechno se jí nyní tím kouzelným jazykem, kterému nerozuměla ani
polovičku, snažil vysvětlit ten pohledný cizinec. Ale ona nevěděla ani co říká,
ani že by stál za hřích.
Tudíž situace momentálně vypadala asi následovně – on ji
pevně svíral za vlasy, ruce, nohy, co se mu pletlo do cesty, ona se pokoušela
víceméně uškrtit, ale v očích se jí odrážel panický strach z toho, co
se to s ní děje, vlasy nějak neustále měnily barvu a on do toho komicky
pronášel něco, co klidně mohlo býti monology diktátora. Dlouho tenhle zmatek
samozřejmě trvat nemohl, lidé by se mohli začít věnovat něčemu jinému než
jejich ubohé existenci, takže tomu nakonec ten násilník/agresor/model, jak ho
stihla Shannon pokřtít ve svých myšlenkách, udělal přítrž. Pustil ji ze své ne
příliš klidné náruče a dovolil skořápce, aby se neelegantně zřítila na zem pod
sebou. Asi nekalkuloval s tlakem a sílou, kterou to vyvine, protože to
řádně žuchlo a cosi dokonce i křuplo, ruce si založil na hrudi a probodl ji
pohledem. V chudince nebohé dívence se zvednula vlna toho typicky
dominantního odporu, ale hodně rychle ji přešla, jelikož na ní zase šla ta závrať.
Na chvilku se to možná snažila i připsat tomu, že by se snad
konečně dočkala maličkého človíčka, co klíčí uvnitř jejího bříška a svou teorii
si podpořila zvýšenou vahou, ale náhle si uvědomila ty biologické faktory, co
březost samic zajištují a došlo jí, že jednoduše matka nikdy nebude.
Z nějakého neznámého důvodu, který ani nejlepší doktor nebyl schopen
určit, byla totiž nebohá slečna plodná asi jako kus dřeva. Nikdy se v ní
nemohlo vyvinout nic, co by mělo jen sebemenší naději na přežití a hlavně…
Všemu předchází páření, že ano. A William, vzhledem ke své úchylce na spousty
alkoholických nápojů, se k akci zrovna neměl – proč také ano, když to
stejně kýžené ovoce nepřineslo a daleko lépe se balila nějaká blond sekretářka
než ta rezavá fůrie, co měl doma.
Ponížení ji zasáhlo plnou silou, jak to tak u lidí bývá,
z nějakého neznámého důvodu se před naprosto cizím mužem sesypala na
malinkaté kousíčky a svou docela slušně vybudovanou sebekontrolu poškodila,
hystericky ječela a ještě se teď válela v nehezké poloze před ním, při
čemž ji doopravdy propaloval očima. Snažila se urovnat končetiny pod sebe alespoň
trochu slušně, ale nedalo se říci, že by se jí to nějak moc dařilo, cítila
palčivou bolest v koleni, když se ozvalo staré zranění z dob mládí a
fyzického týrání vlastního těla, jenže nakonec hrdost zvítězila a ona se nějak
dostala konečně zase na dvě nohy, jak je to pro nás přirozené. Prsty se snažila
zkrotit bujnou hřívu vlasů, ale ta si stejně víceméně dělala, co chtěla, tudíž
se její snaha minula s účinkem a o to více připomínala divou lišku
nakříženou s lvem. Oddechla si a v hlavě začala spřádat dokonalou
omluvu. Jenže on ji předběhl.
„Atai niṟuttu!“ Narnian by jí byl milejší než tenhle divný
chlap, tam byla alespoň malá pravděpodobnost, že veškerá diskuze zmrzne a ona
trochu porozumí řeči těla, ale tenhle podivný pokus o černou verzi Edwarda
Cullena (ráda četla Stmívání díky tomu krapet sentimentálnímu příběhu) se jí
nepozdával. Celkově na ni působil nepříjemně, ošívala se a cítila dost
nespokojená, což se rozhodla dát patřičně najevo. Bojová nálada z ní jen
tak vyprchat nemohla, ono nic samo jen tak nezmizí, vše má nějaký smysl a
hloubku v celém koloběhu života a stejně jednoduše jako ona by se dala
zkrotit tygřice – možná na první dojem dokonale krotká, ale jakmile se naskytne
možnost útěku, tak se jí chytí jako tonoucí kruhu. On byl ale evidentně totální
ignorant, naprosto ho nějaká ukrytá bojechtivost nezajímala asi jako to, že se
cítí maximálně trapně.
„Vůbec vám nerozumím, pane,“ zasyčela na něj po chvíli, kdy
se jakž takž zmobilizovala a připravila na typický lidský útok zapírání. To
děláme rádi, neustále tvrdíme, že něco ne, něco ano a hodí se tak vina na něj,
že je to jeho chyba a šmitec. Samozřejmě, základní pravidla etikety to
postrádalo, ale kdo ví, třeba v té jeho Narnii je naprosto normální
vyskočit ze zářivého portálu, čapnout člověka jako při únosu a pak se tvářit,
že se všechno stalo, protože si to nějaká rezavá lištička přála. Založila si
ruce na hrudi, kde tričko naštěstí zůstalo na svém místě a už už se začala
chystat k odchodu, nechtěla tady zůstávat zbytečně dlouho a znovu ji pobolívala
hlava z toho oslnivého světla, tudíž by se ráda nadopovala nějakými
růžovými pilulkami a zapomněla na podobné veselé výlety do reality.
„No to snad ne, chceš mi říct, že se sem trmácím zbytečně,
abych zjistil, že to jednoduše nefunguje?!“ Nechápala, proč na ni ten tvor
křičí, každopádně se jala sbírat své sošky do kabelky, aby je náhodou zase
nepoztrácela a neztratila tak jediné spojení s babičkou, která vlastně ani
nebyla její… No nějakou hodnotu to pro ni mělo, takže se jí to nedá zazlívat.
Každopádně zpět k tomu muži – z nějakého neznámého důvodu měl
přízvuk, který jasně ukazoval, že mu Amerika je hodně vzdálená, a stejně
vykládal samé hlouposti, tudíž ho nehodlala více řešit. A aby se zaobírala tím,
z kterého domova pro duševně choré utekl, tak to ne. Jakž takž se
zcivilizovala a vydala se pomalinku směrem k hlavní ulici, odkud před
nedávnem ještě hodně rychle utíkala. Dala by cokoliv za trochu lidstva, jen
kdyby se nemusela dívat na jinak docela pohledného muže před sebou. Ten se zase
snažil zahrát si na upgradovaného odstřelovače, ale jelikož se pod jeho kukadly
nerozsypala na kousíčky, jednoduše přijal roli jeskynního muže. Jedna ruka
šmátralka se přiblížila k pasu Shannon, pevně ji zachytila a i přes
veškeré její protesty odmítla pustit. Ta, celá vyjevená, rozšířila oči a
nechápavě se snažila vytrhnout, tohle pomalu hraničilo s pokusem o
znásilnění a jindy klidnou osobnost naprosto vyvedlo z míry.
Ten dotyk toho v ní vzbudil hodně – přes jakousi
patetickou touhu podobnou stockholmskému syndromu po instinkty zakořeněné už
dávno v lidstvu – touha přežít. Nedokázala přesně určit intervaly, ve
kterých se to měnilo, ale jednoduše toužila zneužít toho, že je evidentně
k nějaké části její maličkosti povolný, ale zároveň zmizet na druhý konec
planety. Radila bych jí spíše tu druhou možnost, jevila se jako o něco
spásnější pro další běh událostí, ale ona tam paralyzovaně zůstávala stát a jen
zírala před sebe. Ale pak najednou přišlo peklo. A do toho si ji ten neřád
přehodil jako nic přes rameno.
Shannon se bránila, kopala, křičela, kousala, ale palčivá
bolest se jí opět zaryla hluboko pod kůži a odmítala tělo opustit, ta nadmíra
dotyku způsobila něco, co se nikdy nemělo stát. Přicházela k vědomí stejně
rychle, jako ho ztrácela, barva vlasů se jí měnila před očima, což jí nijak moc
nepřidávalo na klidu. Zraky chvilku viděly poměrně zamlženě, ale poté se to
vyjasnilo, oslepilo a opět jako mávnutím kouzelného proutku zmizelo. Dech se
zadrhával v plicích, svaly protestovaly proti jakémukoliv pohybu a mozek
div neprasknul tím přílišným přílivem příkazům – jako kdyby najednou tělu
vládly dvě hlavy, které se neumějí dohodnout. Boj srdce s rozumem
v tomto případě nepřipadal v úvahu, šlo o něco moc hlubokého na to,
aby to připisovala jednotlivým typům bytostí.
Odmítala se pustit posledního stébla naděje, jakýchsi
vzpomínek, co ozařovaly jinak naprosto zatemnělou mysl, ale najednou jako kdyby
se před ně něco postavilo a zabránilo naprosto všemu – pouštěla se záchranného
kruhu v rozbouřeném moři a netrvalo to dlouho, než se propadla do
bezesného spánku, ze kterého nevěděla, zda se někdy probudí. Měla tak blízko
smrti a přes to všechno se snažila bojovat. Jenže jde do bitvy lépe ten, kdo má
cíl, nebo ten, komu se za to platí? Bůh ví, ale od kterého se to očekává
s příslibem peněz, nemá důvod jít za tím celým svým bytím… Přesně na to
ten muž nejspíše čekal, několika ladnými kroky došel k otevřenému portálu,
který více než cokoliv připomínal konec duhy a s elegancí kočkovité šelmy
se protáhl do druhého světa.
Procházení branou mezi světy bylo mezi vílami poněkud
neoblíbenou kratochvílí, protože ne každá z toho mohla vyváznout celá a
skončit nadosmrti v té jámě s kovy, lidmi a prachem, tak to se nikomu
nechtělo, každopádně pár nadšenců se tam našlo, tudíž jeho ne příliš ladné přistání
kdesi uprostřed náměstí nikdo nepovažoval za zvláštní. Ale tady také platí jiná
pravidla než u lidské rasy, proto ani žena na jeho rameni nevzbuzovala nějaký
rozruch, spousta víláků jednoduše upřednostňovala měkké a poddajné lidské ženy,
které se nebály pro trochu peněz sáhnout na své dno. On sám se však cítil poněkud nesvůj – zakládal
si na pověsti chlapce, co čeká na nesmrtelnou lásku a tohle mu body navíc
nepřidalo, každá by ráda věřila, že ho může získat. A za další mu Křišťál kdysi
sliboval, že tohle všechno proběhne hladce, tak tedy absolutně nechápal, proč
se ještě to odporné lidské cosi netransformovalo do nádherné paní jeho srdce.
Ale co teď?
Představa, že se s tím vším půjde svěřit někomu
strašlivě mocnému, se mu nezamlouvala, znal pravidla vílího světa a věděl, že
separace Rubínu od Onyxu trvala příliš dlouho na to, aby mu někdo pomohl se
spojit se svou družkou. On k tomu byl dobrý důvod, celá existence těchto
bytostí byla propletena jako pavučinka – tvořena přáním, kletbou, dědictvím či
věštbou, vzájemně se všichni drželi v šachu, aby nedošlo k ranění
jejich křehkých duší a následně třeba pádu celé říše, co byl předpovězen.
Neexistovali sice zákony, ale nepsaná pravidla se v tomhle zhýralém
vesmíru také vyskytovala, a mezi námi, kdo by byl ochotný jen tak umřít, aby
měl malý chlapeček kam zasunout?
Tudíž mu bylo naprosto jasné, že v této situaci se může
obrátit pouze na Diamant a Citrín, své dva odvěké přítele, kteří sice o
patologické jednání neměli nouzi, ale i tak ho chápali a snažili se chovat
hlavně vstřícně. Diamant byla sice poněkud méně přátelskou polovinou dvojice,
ale ona pro to měla dobrý důvod, zatímco Citrín by dal cokoliv za trochu lásky
v tomhle ponurém světě. Ono to tak nevypadalo, ale to všechno nádherně
pastelové okolo, co vonělo omamným ovocem a lidem přinášelo radost, bylo jen
iluze, která je všechny držela pohromadě. Nádherně zelená tráva, nejmodřejší
nebesa, zářivé slunko, bujné květy a stromy těžknoucí pod náporem plodů léta,
vzduchem se vznášela vůně květin, bylin a sladkost tohoto světa, cesty se
klikatily v celé své kráse, jako kdyby nad nimi hodiny trávili nejlepší
mistři na světě a vytvářely mozaiky z nejdražších kamenů, rostliny
poskytovaly stín a každý dům úsměv na rtech, ale obyvatelé tohoto světa se šťastnými
nazývat nemohli, sice si hráli na dokonalé rodiny, ale vše to byla jen omamná
faleš.
Onyx věděl, kam má zamířit – již dlouhou dobu se tahle
poněkud nestálá dvojce neustále nacházela v nejtemnější části říše. Stál
tam útes a pod ním peklo, nebo alespoň tak se tomu říkalo, místo, kam odcházejí
duše po smrti. Ne všechny víly byly natolik silné, aby zvládly ten nápor, ale
Diamant ano, trávil tam chvíle jen kvůli svému ztracenému srdci a doposud
odolával tlaku smrti velmi dobře. Jenže náš chlapec věděl, že tomu tak nemusí
být příliš dlouho, že jednou jí třeba přeskočí v hlavě a potom… Citrín to
nepřežije.
Vydal se tedy na ne příliš příjemnou, ale rozhodně
podstatnou cestu. Uhýbaly mu všechny víly, protože platil se svým postavením za
něco jako šlechtu, ale on si to ani tak nebral. Tohle byl svět, kde platila
naprosto jiná pravidla, nevedla se tu už spoustu let vláda a stál tak nějak na
pokraji zhroucení. Jediná možnost, jak z toho vyváznout byla najít si svou
nesmrtelnou lásku, což se však nelíbilo ostatním, takže lidská žárlivost, pýcha
a nepřejícnost jednoduše bránila jakémukoliv rozkvětu. Poslední královna, Křišťál,
si dala doopravdy záležet, aby to tu po zradě Obsidiánu rozložila na co
nejmenší kousíčky a zajistila tak, že na její existenci rozhodně nikdo
nezapomene.
Shannon se mezitím nacházela někde ve stavu polospánku,
vnímala, že se rozhodně nemůže nacházet ve svém světě plném smogu, ale bála se
otevřít oči, když pro jednou ta strašlivá bolest pominula a nechala jí chvilku
na rozdýchání. Vnímala, že ten člověk, co ji nese, se pohybuje poměrně rychle,
ale nezdálo se, že by jakkoliv narušovala jeho stabilitu. Poryv větříku si jí
hrál s vlasy, ale necítila se natolik při smyslech, aby se pokoušela o
jakýkoliv pohyb, jen dýchala a snažila se tenhle strašlivý sen vypudit
z hlavy.
Onyx věděl, že nesmí otálet, člověk v jejich dimenzi
stárnul poněkud jinak než u nich a ani dva artefakty mrtvých kamenů jí nedokáží
dát tolik času, kolik by potřeboval. Tušil sice, že ta lidská chuděra nebude
vůbec nic vědět, ale i kdyby měla říct jen naprostou hloupost, tak potřeboval
zjistit, co se stalo s Rubínem, jak získat zpět své vykoupení
z tohoto světa. Samozřejmě se také nebál přikročit k trochu
účinnějším, ale možná méně lidštějším metodám vyslýchání, nebyl žádný amatér a
od lidí se toho naučil dost. Dorazil tedy relativně rychle, aby stihl zabránit
rozpadu té lidské tkáně a při pohledu na tu úžasnou rodinnou idylku mu srdce
sevřela ledová ruka. Zvykl si na ledacos, ale každý pohled na zničenou a
roztříštěnou krásu spolu s naivní nadějí dětství ho svým způsobem dojímal.
Přál si, aby se konečně vzneslo nějaké povzbudivé proroctví okolo Diamantu nebo
Citrínu, jejich duše by vykoupil zlatem a stříbrem, aby se konečně mohli
odpoutat od marnotratné věčnosti. A ten útes tomu dodával ten chmurný vzhled.
Zlom mezi světem živých a mrtvých vábil všechno, co dýchalo
– bílá se snoubila s temnou černí, vytvářely se obrazce z mlhy, které
volaly poutníky a ničily duše. Sám v nich viděl svou milovanou, proto
nechápal odolnost Diamantu vůči těm všem hlasům a obrazům, ztratila svojí lásku,
nebo si to alespoň myslela, ale přes to všechno tady den co den seděla a na
něco čekala. Měl jisté podezření, že něco ví, že něco zjistila a že není tak
opředená tajemstvím, jak se jim všem snaží napovídat, ale raději odmítal
s ní jít do otevřeného konfliktu. Nemohl by to udělat Citrínu.
Citrín na druhou stranu tohle místo z duše nenáviděl,
nesnesl pohled, jak se mu pro změnu jeho láska rozpadá na tisíce malých
kousíčků, co už nikdy nepůjdou složit. Zabíjel ho každý den, co tu trávil, ale
udělal by pro ni takřka všechno – proto sedával v té trávě, co tu trochu
ztratila barvu, a snažil se zaměstnat nějakou manuální činností. Psal, maloval,
vařil, vytvářel či jen smutně koukal a přemýšlel, kdy se tahle strašná tragédie
změní. Jeden bez druhého nemohli existovat, ale oba dva chtěli žít. A on by pro
ni udělal cokoliv a on byl ten důvod, proč už dávno neskočila do propasti, co
ji tak vábila. Měla na to právo.
Zmerčili ho ihned, jak překročil pomyslnou hranici a stanul
na neutrálním území, ale žena nepokládala evidentně za nutné se probudit
z nekonečné apatie a třeba ho pozdravit, veškerou smysluplnou konverzaci
musel odvést ten muž, co měl ale strašlivě pochmurný úsměv. Onyx se mu už
kolikrát snažil nakukat, ať tu holku nechá a najde si jinou, tahle ho jednou
jisto jistě pošle do hrobu a zadupe do země, ale neposlouchal ho či oponoval
takovými otázkami, že toho jednoduše musel nechat. Nevyplatí se stát
v cestě zamilovaným bláznům, najdou si odůvodnění pro cokoliv.
„Tak tohle má být ten tvůj cenný náklad? Počítal jsem
s tím, že jsou lidé… Hezčí,“ zabrumlal ten blond muž a upřel svoje vesele
žlutá kukadla na člověka, co byl nyní trochu nevybíravým způsobem pohozen na
zem jako ne zrovna žádaný exponát. Přitančil elegantní chůzí, křídla tvořená
z malých kamínků okolo něj zářila jako svatozář a ten jeho výraz by stál
za milion… Kdyby byla Shannon vzhůru. Ale ten její stav zapříčinil alespoň nové
objevy v lidské sféře, Citrín do ní neustále šťoural prstem, prohlížel si
ji a nakonec rozhodl, že na ní nejhezčí budou určitě ty vlasy. Ale Rubín
v ní tedy doopravdy nenašel, proto po svém příteli hodil tázavý pohled a
vyčkával.
„Měla se proměnit v Rubín, když mě spatřila, ale…
Evidentně někdo měl jiný plán, našla dva artefakty – nefrit a obsidián,
netuším, co to znamená, ale jednoduše se to nepovedlo. Místo celoživotní lásky
mám teď ubohého člověka, co se za každou cenu snažil prchnout,“ zamumlal
poněkud rozpačitě ten černovlasý a hodil pohled po Shannon. Toto evidentně
vzbudilo z letargie Diamant, a Onyx s Citrínem se jednoduše opět
nestačili divit, protože ona byla tak neskutečně nádherná, že jim vzala slova
od úst. Hrál v tom určitě i fakt, že patřila k těm nejstarším a nejmocnějším
kamenům, ale na tohle si nikdo jednoduše nedokázal zvyknout, během minuty vás
odzbrojila svým vzhledem natolik, že se z vás stala povolná loutka.
Vstala s nevídanou grácií od moře, kterému věnovala
poslední posmutnělý pohled a otočila se jejich směrem, plavé vlasy se rozutekly
ve větru jako holubice zračící mír, měla je tak neskutečně bílé, až z toho
přecházel dech. Obličej měl elegantní rysy, oblé a ladné s jemně
vystouplými lícními kostmi, mistrovsky krojenými růžovými rty a ty oči… Každý
by za ně zabíjel, jejich bezbřehá hloubka vtahovala pozorovatele do příběhu, co
vyprávěla, zářily bělobou a rámoval je jen kruh dokonale temný a dokonale
černý. V porovnání s ostatními vílami si mohla připadat trochu malá, ale
plně to vynahradily ženské rysy, byla tak neskutečná, že by z toho jeden
plakal. Dokázala by kohokoliv přesvědčit, že je jen pouhou nickou
v porovnání s ní.
Dnes jí zakrývalo cosi hodně průhledného, mléčně bílá
pokožka prosvítala skrz jednoduché roucho připomínající dávno zašlou slávu
antiky – též v bílé barvě, a do toho všeho za ní vlála ty dvě nejkrásnější
křídla zdobená precizními kousky diamantu, odráželo se od nich světlo a hrály
všemi barvami, zaslepovaly všechno v okolí a lákaly na pohled. Citrín se
nemohl vynadívat, tohle byl jeden z těch mála momentů, kdy i Onyx
pochopil, proč po ní ten chudák tak bytostně touží, proč ji jednoduše ke svému
životu potřebuje jako kyslík. Nebyla jeho láskou souzenou, ale uměl si
představit s ní žít, kdyby… Všechno má svůj rub i líc a ona také. Protože
ať byla jakkoliv krásná, z jejích pohybů kromě elegance vyvěral také
neuvěřitelný smutek, co vás dokázal položit na lopatky a málem i zabít.
Diamant se vydala tedy pomalou chůzí směrem k lidské
bytosti před sebou, výraz nesmírně vážný, ale emoce daleko vzdálené tomu klidné
stavu v obličeji, bouřilo se v ní všechno, protože věděla, co na
vlastní oči spatří. Shannon mezi lidmi byla krásná, doopravdy zářila, ale
v porovnání s Diamantem zanikla jako mávnutím kouzelného proutku,
každý smyslný detail zmizel a zůstala jen ne příliš pohledná člověčina, co se
bála otevřít oči. Diamant to věděla, byla si toho vědoma, ale nic s tím
neudělala, ani nemohla. Kdo nechce v nikom hledat krásno, nikdy ho
nenajde, prsty něžně přejela po zavřených víčkách, poklepala na smrtelně bílá
líce a mírně se pousmála, trochu rezignovaně a pokořeně.
Do srdce jí vystřelil ostrý jedovatý šíp závisti
s kapkou nenávisti, ale nedovolila těm citům, aby ji zaslepily, příliš se
jí rozlámalo srdce na kousíčky na to, aby si do něj nechala něco takového
diktovat. Zůstávalo v ní něco z té krásky s úsměvem, co si každý
pamatoval, odmítala špatné věci už jenom z principu, ale její mínění se
mohlo změnit jen vlivem situace. Snažila se nepociťovat hluboký odpor
k tomu, co viděla, ale šlo to velmi těžce, protože ona měla přesně ty
dokonalé rysy jejího milovaného, až se jí zatřepalo cosi v hrudi.
Rozeznávala ho v každém detailu, v každé linii a tušila, jakou barvu
budou mít její oči. Shannon se pro ni stala skoro modlou a byla ráda, že si ji
před transformací mohla prohlédnout. A ten očividný zájem z něčí strany
donutil člověka se probrat.
Jsou probuzení nepříjemná, když třebas jedete autem a někdo
do vás drkne, praští se slovy, že šlofíček skončil, jindy to jsou nucená, kdy
sedíte po vyčerpávajícím dni v kině a usínáte u filmu, slibujete si deset
vteřinek zavřených očí, ale nakonec stejně víte, že probudit se musíte. Jindy
to děláte sami, protože se bojíte, co ostatní ve vašem spánku spatří na vaší
tváři, uslyší z vašich úst v oblouznění smyslů. Ale ani
k jednomu se tohle nedalo přirovnat, Shannon jen neskutečně vyděsilo, tep
se jí rozeběhl neuvěřitelnou rychlostí dopředu a jindy líné srdce mělo co
dělat, aby zásobilo všechny orgány. Myslela si totiž, že je dočista mrtvá, když
před sebou spatřila tu nadpozemskou bytost.
Vnímala ji trochu odlišně než ti dva, co bez hlesnutí stáli
vedle ní a po pravdě jejich přítomnost ani nezaznamenala, čekala na strašlivý
pocit méněcennosti, ale nic takového nepřicházelo, jen konejšivé teplo, co se
jí rozlívalo do všech končetin a nutilo mžourat a mrkat. Až pak zpozorovala
svého únosce a toho mladičkého chlapce, co vypadal jak po své první dávce těžké
drogy. Už už se chystala něco říci, ale na rtech jí přistál něžný prstíček a
znovu její pozornost upoutala ta žena, takže se jí naprosto všechno vykouřilo
z hlavy a jen ji pozorovala, jak si druhou ručkou zajíždí mezi ňadra, aby
vytáhla něco, co viselo na takřka nepostřehnutelné šňůrce.
Z pohledu Citrínu se situace diametrálně lišila, měl
v tom zakořeněný citový prožitek toho nejhoršího, co na našem světě vůbec
je – nesmírně žárlil na to, že se ho Diamant nikdy nedotkla, nikdy mu
neprojevila takovou náklonnost jako té dívce, se kterou vlastně vůbec nemluvila.
Jistě ho pohled na ten její pokus o osvobození předmětu trochu vzrušil, ale nic
se s tou zradou nedokázalo vykompenzovat. Jen na ni frustrovaně zíral a
čekal, co z toho nakonec bude a nebude. Už se vnitřně nějak rozhodl, že by
toho mohl nechat, ale sám moc dobře věděl, že mu tohle úsilí vydrží tak
maximálně pár minut, a pak bude žádat o to, aby ho nebrala vážně.
Diamant konečně objevila ten ztracený poklad, vytáhla malou
věžičku ve fialové barvě, předmět, co se poutal k Ametystu. Položila ho
člověku do ruky a počkala, až konečně nabyde své správné velikosti a míry, aby
zapadl do sady s koněm a tanečnicí, věž se zhmotnila a vytvořila tak
spoustu drobných odlesků smetany v jinak jednolité slabé fialkové barvě.
Byl to krásný předmět, co zajistil, že nyní je Shannon skoro neovlivněná tím,
že ji někdo přenesl do jiné dimenze – stačil už jen jeden artefakt, aby
stárnutí konečně pozastavili a ona pro ně byla použitelná. Nevěděla, co se to
tu děje, protože příběh Rubínu a Křišťálu a Obsidiánu jí přinášel až příliš
mnoho bolesti, ale nějak podvědomě tušila, že se tímhle všechno změní.
Diamant věnovala jeden přenádherný úsměv Citrínu, milovala ho za
všechno, co pro ni udělal, zbožňovala, ale ještě nenastala chvíle, aby byla
ochotná mu to říci, protože… Nemohla mu slíbit tu vášnivou nádhernou lásku, co
prožila prvně, potřebovala jistoty, že od ní neuteče a po jejím boku bude stát
do skonání světa, že ji podpoří a poradí a nikdy neopustí. Nechtěla ho mučit,
doopravdy netoužila po ničem jiném, než aby tahle šaráda konečně mohla skončit,
ale její city byly tak neskutečně křehké, že se bála je vyložit na váhy. On vše
prožíval s přílišnou vášní, ona po tom posledním skutku váhala. Zatím stál
po jejím boku, ale tohle byl křest ohněm, pokud jejich vztah přežije člověka,
pak se bude muset navždy rozloučit s Obsidiánem.
"Rozzáří krajiny,
oslepí rozum světa,
nečeká nic, schází jen jedna věta,
lidskost má namále, srdce se hroutí,
přítel se vyhýbá, princ se kroutí,
musí zapomenout, konečně se vzdát,
přestat mu utíkat, přestat se bát,
jenže kdo rozlomí ledy, když slunce to není,
kdo to v ní objeví, komu moře pění,
v bitevní vřavě shodí své obavy,
zabije morálku, poškodí mravy,
slunce s ní vyjde, temná přistoupí,
oheň se rozhodne, z trůnu sestoupí,
stojí však před ní jedna překážka,
bude to výhra, bude to porážka,
tvář zdobí jí jen jedna strašlivá vráska,
a sic nešťastná láska."
nečeká nic, schází jen jedna věta,
lidskost má namále, srdce se hroutí,
přítel se vyhýbá, princ se kroutí,
musí zapomenout, konečně se vzdát,
přestat mu utíkat, přestat se bát,
jenže kdo rozlomí ledy, když slunce to není,
kdo to v ní objeví, komu moře pění,
v bitevní vřavě shodí své obavy,
zabije morálku, poškodí mravy,
slunce s ní vyjde, temná přistoupí,
oheň se rozhodne, z trůnu sestoupí,
stojí však před ní jedna překážka,
bude to výhra, bude to porážka,
tvář zdobí jí jen jedna strašlivá vráska,
a sic nešťastná láska."
Je to pěkná povídka, konečně se dostává do nějakého akčnějšího stádia, jen by mě zajímalo, kolik chystáš kapitol cca. Zároveň nevím, jestli jsem tuto kapitolu správně pochopila, bylo tam toho hodně, ale myslím, že co jsem to v noci zaspala, tak to teď dává lepší smysl, hezky se to uleželo a nyní to vidím hezky souvisle, jen asi nevím, co si o tom mám myslet, to bude to nepochopení. Na tohle jsem prostě hrozná, na to vysvětlování pocitů a dojmů. Zkusím to ještě jednou, příběh mi smysl dává, přes noc se mi ucelil, jen nejsem schopna poznat pointu té básničky na konci, ale básničky, pokud nejsou všeříkající a odkrývající, tak je prostě nepochopím, jsem totiž úplně bez básnického střeva a jakákoli inteligence v tomto směru se mi vyhnula velkým obloukem.
OdpovědětVymazatKaždopádně se těším na pokračování, doufám, že bude co nejdříve, protože ten děj je takový, že se uťal a já chci vědět víc, samozřejmě je mi jasné, že nemá cenu do toho jakkoli kecat, takže konec, už není, co dodat.
Díky, Sill, moc. Kapitol plánují nějak přiměřeně, asi okolo 10, protože někdy i málo věci toho řekne hodně. V příští kapitole snad vyjasnim většinu natukleho, a pak uvidíme, co se bude dít. Je to poněkud zmatecne, ale je to dobře, byl to účel. Postupně se odhalí všechno, co se tím proroctvim říká, a když si to projdes u konce zpětně, tak pochopis většinu. Tam trochu mate konec, kdy je to vlastně vztazeno na Diamant, ale já jsem vypustila podmět... Snad to po sto letech nebylo tak špatné. Další kapitolu rozhodně plánuji, ale musím nejprve projednat se svou hlavou detaily, kolik se toho poví... Pak si trochu zaakcnime, trochu se uvolníme, pak se zabijeme a svleceme a na konci si poplaceme...
VymazatTak to já si počkam, s tím nemám problém a dost jsi mě nalákala tím "pak se zabijeme," sice nevím přesně, co tím myslíš, ale velmi mě to zaujalo, stejně jako to "zakčníme." I přes tvou nápovědu jsem to bohužel nebyla schopna rozluštit, ale to nevadí, počkám si na pokračování, ať už bude kdykoli.
OdpovědětVymazatWau o.O Moc se mi líbí tvůj styl psaní, je na něm něco originálního, co se hned tak nevidí, takže rozhodně mám v plánu číst dál. Přemýšlela jsi někdy, že bys vydala knihu? Myslím, že co do délky kapitol a stylu jazyka bys na to docela měla, řekla bych, že nakladatelstvím by se tvůj styl líbil.
OdpovědětVymazat