Dědictví křišťálové víly - 3. kapitola - Ametyst

neděle 4. května 2014


Pro každého normálního pozorovatele ten moment musel působit jako vystřižený z Pána prstenů, Harryho Pottera nebo podobné fantasy publikace, kde lidé mají tendenci mizet a objevovat se v závislosti na náladě režiséra potažmo spisovatele, ale bohužel, pokud žijete v domnění, že si toho zázraku někdo všiml, tak se krutě pletete. Zřejmě je takový obsah cizího krku daleko zajímavější než zjevení prapodivně oblečeného chlapa kdesi uprostřed malého parčíku. A to už vůbec nemluvím o ženě s měnící se barvou vlasů, v dnešní době je možné víceméně všechno a není důvod to nepřikládat moderní technologii, vymakaným počítačům a podobným vrahům naší kreativity.

Shannon bohužel neměla nejmenší tušení, co se to s ní děje, chvilkami ztrácela a nabývala špetky vědomí, cosi se z ní mohutně dralo, ale při tom to ani ven nechtělo. Cítila v ústech zvláštní pachuť s texturou, ale nemohla přesně určit, co to doopravdy je, oči jí zaslepovala záře panenky a onoho nádherného koně, dech se zadrhával v hrdle, jako kdyby někdo bránil tomu, aby znovu ožila. A abych nezapomněla, tak ji cosi táhlo směrem nahoru a křičelo spoustu nesrozumitelných slov, která svůj jistý smysl měla, ale jako kdyby dávno na ten jazyk zapomněla. Angličtina to nebyla rozhodně, matně si vzpomněla na své hodiny francouzštiny, ale tohle mělo přídech naprosto něčeho jiného, znělo to tak strašně líbezně a při tom výhružně. A ta tónina už jí vůbec nic neříkala, ten hlas div nezpíval všechna ta strašlivá slova, co asi vypouštěl z úst.

„Co se to děje?!“ chrčela z posledních sil uzavřeným hrtanem, který odmítal spolupracovat s jeho majitelkou. Obecně celé tělo jako kdyby ovládal někdo úplně jiný, ruce se snažily probojovat ke krku a všechny zvuky už v zárodku zničit, ale proč? Je snad nějaký důvod, aby její tělo ničilo sebe samotnou, aby se sprovodila ze světa kvůli pitomé halucinaci, které tento malý zkrat přikládala? Bohužel, tohle se doopravdy dělo, nic z toho si nevymyslela její chorá a oblouzněná hlava, jak se jí kdysi snažil nakukat nějaký psycholog, jehož zájem se rovnal asi odmocnině z nuly. Brávala i prášky na to, aby konečně přestala vykládat o těch bludech a najednou z ničeho nic se tady objevil další z těch podivných lidí, které nikdo jiný neviděl. Dokázala ho specifikovat daleko přesněji než ty ostatní, protože už ho několikrát zahlédla, každý pohled na něj vyvolával jakési salvy vzpomínek, které jí ale vůbec nic neříkaly, brodila se jimi jako bahnem, ale jeho zařazení někam hlouběji do taxonomie známých se nekonalo.

Samozřejmě pochybovala, jestli se doopravdy celý její život udál, nebo sní, jestli tenhle den není jen dalším výplodem fantazie než mučivou skutečností, ale těžko by jí v ten moment asi někdo vysvětlil, že se nechtěně datem svého narození zapojila do hry, ze které není úniku. A na jejích bedrech bude stát existence celého světa kouzelných bytostí, co všichni tak vehementně popíráme strkajíce tam svou lidskou nadřazenost. Ale nebojte, nejsme jediní, dlouho trvalo i upírům a podobným nemrtvým, než se konečně smířili s faktem, že jejich dokonalost je omezena pouze na jistá spektra noci. A tohle všechno se jí nyní tím kouzelným jazykem, kterému nerozuměla ani polovičku, snažil vysvětlit ten pohledný cizinec. Ale ona nevěděla ani co říká, ani že by stál za hřích.

Tudíž situace momentálně vypadala asi následovně – on ji pevně svíral za vlasy, ruce, nohy, co se mu pletlo do cesty, ona se pokoušela víceméně uškrtit, ale v očích se jí odrážel panický strach z toho, co se to s ní děje, vlasy nějak neustále měnily barvu a on do toho komicky pronášel něco, co klidně mohlo býti monology diktátora. Dlouho tenhle zmatek samozřejmě trvat nemohl, lidé by se mohli začít věnovat něčemu jinému než jejich ubohé existenci, takže tomu nakonec ten násilník/agresor/model, jak ho stihla Shannon pokřtít ve svých myšlenkách, udělal přítrž. Pustil ji ze své ne příliš klidné náruče a dovolil skořápce, aby se neelegantně zřítila na zem pod sebou. Asi nekalkuloval s tlakem a sílou, kterou to vyvine, protože to řádně žuchlo a cosi dokonce i křuplo, ruce si založil na hrudi a probodl ji pohledem. V chudince nebohé dívence se zvednula vlna toho typicky dominantního odporu, ale hodně rychle ji přešla, jelikož na ní zase šla ta závrať.

Na chvilku se to možná snažila i připsat tomu, že by se snad konečně dočkala maličkého človíčka, co klíčí uvnitř jejího bříška a svou teorii si podpořila zvýšenou vahou, ale náhle si uvědomila ty biologické faktory, co březost samic zajištují a došlo jí, že jednoduše matka nikdy nebude. Z nějakého neznámého důvodu, který ani nejlepší doktor nebyl schopen určit, byla totiž nebohá slečna plodná asi jako kus dřeva. Nikdy se v ní nemohlo vyvinout nic, co by mělo jen sebemenší naději na přežití a hlavně… Všemu předchází páření, že ano. A William, vzhledem ke své úchylce na spousty alkoholických nápojů, se k akci zrovna neměl – proč také ano, když to stejně kýžené ovoce nepřineslo a daleko lépe se balila nějaká blond sekretářka než ta rezavá fůrie, co měl doma.

Ponížení ji zasáhlo plnou silou, jak to tak u lidí bývá, z nějakého neznámého důvodu se před naprosto cizím mužem sesypala na malinkaté kousíčky a svou docela slušně vybudovanou sebekontrolu poškodila, hystericky ječela a ještě se teď válela v nehezké poloze před ním, při čemž ji doopravdy propaloval očima. Snažila se urovnat končetiny pod sebe alespoň trochu slušně, ale nedalo se říci, že by se jí to nějak moc dařilo, cítila palčivou bolest v koleni, když se ozvalo staré zranění z dob mládí a fyzického týrání vlastního těla, jenže nakonec hrdost zvítězila a ona se nějak dostala konečně zase na dvě nohy, jak je to pro nás přirozené. Prsty se snažila zkrotit bujnou hřívu vlasů, ale ta si stejně víceméně dělala, co chtěla, tudíž se její snaha minula s účinkem a o to více připomínala divou lišku nakříženou s lvem. Oddechla si a v hlavě začala spřádat dokonalou omluvu. Jenže on ji předběhl.

„Atai niṟuttu!“ Narnian by jí byl milejší než tenhle divný chlap, tam byla alespoň malá pravděpodobnost, že veškerá diskuze zmrzne a ona trochu porozumí řeči těla, ale tenhle podivný pokus o černou verzi Edwarda Cullena (ráda četla Stmívání díky tomu krapet sentimentálnímu příběhu) se jí nepozdával. Celkově na ni působil nepříjemně, ošívala se a cítila dost nespokojená, což se rozhodla dát patřičně najevo. Bojová nálada z ní jen tak vyprchat nemohla, ono nic samo jen tak nezmizí, vše má nějaký smysl a hloubku v celém koloběhu života a stejně jednoduše jako ona by se dala zkrotit tygřice – možná na první dojem dokonale krotká, ale jakmile se naskytne možnost útěku, tak se jí chytí jako tonoucí kruhu. On byl ale evidentně totální ignorant, naprosto ho nějaká ukrytá bojechtivost nezajímala asi jako to, že se cítí maximálně trapně.

„Vůbec vám nerozumím, pane,“ zasyčela na něj po chvíli, kdy se jakž takž zmobilizovala a připravila na typický lidský útok zapírání. To děláme rádi, neustále tvrdíme, že něco ne, něco ano a hodí se tak vina na něj, že je to jeho chyba a šmitec. Samozřejmě, základní pravidla etikety to postrádalo, ale kdo ví, třeba v té jeho Narnii je naprosto normální vyskočit ze zářivého portálu, čapnout člověka jako při únosu a pak se tvářit, že se všechno stalo, protože si to nějaká rezavá lištička přála. Založila si ruce na hrudi, kde tričko naštěstí zůstalo na svém místě a už už se začala chystat k odchodu, nechtěla tady zůstávat zbytečně dlouho a znovu ji pobolívala hlava z toho oslnivého světla, tudíž by se ráda nadopovala nějakými růžovými pilulkami a zapomněla na podobné veselé výlety do reality.

„No to snad ne, chceš mi říct, že se sem trmácím zbytečně, abych zjistil, že to jednoduše nefunguje?!“ Nechápala, proč na ni ten tvor křičí, každopádně se jala sbírat své sošky do kabelky, aby je náhodou zase nepoztrácela a neztratila tak jediné spojení s babičkou, která vlastně ani nebyla její… No nějakou hodnotu to pro ni mělo, takže se jí to nedá zazlívat. Každopádně zpět k tomu muži – z nějakého neznámého důvodu měl přízvuk, který jasně ukazoval, že mu Amerika je hodně vzdálená, a stejně vykládal samé hlouposti, tudíž ho nehodlala více řešit. A aby se zaobírala tím, z kterého domova pro duševně choré utekl, tak to ne. Jakž takž se zcivilizovala a vydala se pomalinku směrem k hlavní ulici, odkud před nedávnem ještě hodně rychle utíkala. Dala by cokoliv za trochu lidstva, jen kdyby se nemusela dívat na jinak docela pohledného muže před sebou. Ten se zase snažil zahrát si na upgradovaného odstřelovače, ale jelikož se pod jeho kukadly nerozsypala na kousíčky, jednoduše přijal roli jeskynního muže. Jedna ruka šmátralka se přiblížila k pasu Shannon, pevně ji zachytila a i přes veškeré její protesty odmítla pustit. Ta, celá vyjevená, rozšířila oči a nechápavě se snažila vytrhnout, tohle pomalu hraničilo s pokusem o znásilnění a jindy klidnou osobnost naprosto vyvedlo z míry.

Ten dotyk toho v ní vzbudil hodně – přes jakousi patetickou touhu podobnou stockholmskému syndromu po instinkty zakořeněné už dávno v lidstvu – touha přežít. Nedokázala přesně určit intervaly, ve kterých se to měnilo, ale jednoduše toužila zneužít toho, že je evidentně k nějaké části její maličkosti povolný, ale zároveň zmizet na druhý konec planety. Radila bych jí spíše tu druhou možnost, jevila se jako o něco spásnější pro další běh událostí, ale ona tam paralyzovaně zůstávala stát a jen zírala před sebe. Ale pak najednou přišlo peklo. A do toho si ji ten neřád přehodil jako nic přes rameno.

Shannon se bránila, kopala, křičela, kousala, ale palčivá bolest se jí opět zaryla hluboko pod kůži a odmítala tělo opustit, ta nadmíra dotyku způsobila něco, co se nikdy nemělo stát. Přicházela k vědomí stejně rychle, jako ho ztrácela, barva vlasů se jí měnila před očima, což jí nijak moc nepřidávalo na klidu. Zraky chvilku viděly poměrně zamlženě, ale poté se to vyjasnilo, oslepilo a opět jako mávnutím kouzelného proutku zmizelo. Dech se zadrhával v plicích, svaly protestovaly proti jakémukoliv pohybu a mozek div neprasknul tím přílišným přílivem příkazům – jako kdyby najednou tělu vládly dvě hlavy, které se neumějí dohodnout. Boj srdce s rozumem v tomto případě nepřipadal v úvahu, šlo o něco moc hlubokého na to, aby to připisovala jednotlivým typům bytostí.

Odmítala se pustit posledního stébla naděje, jakýchsi vzpomínek, co ozařovaly jinak naprosto zatemnělou mysl, ale najednou jako kdyby se před ně něco postavilo a zabránilo naprosto všemu – pouštěla se záchranného kruhu v rozbouřeném moři a netrvalo to dlouho, než se propadla do bezesného spánku, ze kterého nevěděla, zda se někdy probudí. Měla tak blízko smrti a přes to všechno se snažila bojovat. Jenže jde do bitvy lépe ten, kdo má cíl, nebo ten, komu se za to platí? Bůh ví, ale od kterého se to očekává s příslibem peněz, nemá důvod jít za tím celým svým bytím… Přesně na to ten muž nejspíše čekal, několika ladnými kroky došel k otevřenému portálu, který více než cokoliv připomínal konec duhy a s elegancí kočkovité šelmy se protáhl do druhého světa.

Procházení branou mezi světy bylo mezi vílami poněkud neoblíbenou kratochvílí, protože ne každá z toho mohla vyváznout celá a skončit nadosmrti v té jámě s kovy, lidmi a prachem, tak to se nikomu nechtělo, každopádně pár nadšenců se tam našlo, tudíž jeho ne příliš ladné přistání kdesi uprostřed náměstí nikdo nepovažoval za zvláštní. Ale tady také platí jiná pravidla než u lidské rasy, proto ani žena na jeho rameni nevzbuzovala nějaký rozruch, spousta víláků jednoduše upřednostňovala měkké a poddajné lidské ženy, které se nebály pro trochu peněz sáhnout na své dno.  On sám se však cítil poněkud nesvůj – zakládal si na pověsti chlapce, co čeká na nesmrtelnou lásku a tohle mu body navíc nepřidalo, každá by ráda věřila, že ho může získat. A za další mu Křišťál kdysi sliboval, že tohle všechno proběhne hladce, tak tedy absolutně nechápal, proč se ještě to odporné lidské cosi netransformovalo do nádherné paní jeho srdce. Ale co teď?

Představa, že se s tím vším půjde svěřit někomu strašlivě mocnému, se mu nezamlouvala, znal pravidla vílího světa a věděl, že separace Rubínu od Onyxu trvala příliš dlouho na to, aby mu někdo pomohl se spojit se svou družkou. On k tomu byl dobrý důvod, celá existence těchto bytostí byla propletena jako pavučinka – tvořena přáním, kletbou, dědictvím či věštbou, vzájemně se všichni drželi v šachu, aby nedošlo k ranění jejich křehkých duší a následně třeba pádu celé říše, co byl předpovězen. Neexistovali sice zákony, ale nepsaná pravidla se v tomhle zhýralém vesmíru také vyskytovala, a mezi námi, kdo by byl ochotný jen tak umřít, aby měl malý chlapeček kam zasunout?

Tudíž mu bylo naprosto jasné, že v této situaci se může obrátit pouze na Diamant a Citrín, své dva odvěké přítele, kteří sice o patologické jednání neměli nouzi, ale i tak ho chápali a snažili se chovat hlavně vstřícně. Diamant byla sice poněkud méně přátelskou polovinou dvojice, ale ona pro to měla dobrý důvod, zatímco Citrín by dal cokoliv za trochu lásky v tomhle ponurém světě. Ono to tak nevypadalo, ale to všechno nádherně pastelové okolo, co vonělo omamným ovocem a lidem přinášelo radost, bylo jen iluze, která je všechny držela pohromadě. Nádherně zelená tráva, nejmodřejší nebesa, zářivé slunko, bujné květy a stromy těžknoucí pod náporem plodů léta, vzduchem se vznášela vůně květin, bylin a sladkost tohoto světa, cesty se klikatily v celé své kráse, jako kdyby nad nimi hodiny trávili nejlepší mistři na světě a vytvářely mozaiky z nejdražších kamenů, rostliny poskytovaly stín a každý dům úsměv na rtech, ale obyvatelé tohoto světa se šťastnými nazývat nemohli, sice si hráli na dokonalé rodiny, ale vše to byla jen omamná faleš.

Onyx věděl, kam má zamířit – již dlouhou dobu se tahle poněkud nestálá dvojce neustále nacházela v nejtemnější části říše. Stál tam útes a pod ním peklo, nebo alespoň tak se tomu říkalo, místo, kam odcházejí duše po smrti. Ne všechny víly byly natolik silné, aby zvládly ten nápor, ale Diamant ano, trávil tam chvíle jen kvůli svému ztracenému srdci a doposud odolával tlaku smrti velmi dobře. Jenže náš chlapec věděl, že tomu tak nemusí být příliš dlouho, že jednou jí třeba přeskočí v hlavě a potom… Citrín to nepřežije.

Vydal se tedy na ne příliš příjemnou, ale rozhodně podstatnou cestu. Uhýbaly mu všechny víly, protože platil se svým postavením za něco jako šlechtu, ale on si to ani tak nebral. Tohle byl svět, kde platila naprosto jiná pravidla, nevedla se tu už spoustu let vláda a stál tak nějak na pokraji zhroucení. Jediná možnost, jak z toho vyváznout byla najít si svou nesmrtelnou lásku, což se však nelíbilo ostatním, takže lidská žárlivost, pýcha a nepřejícnost jednoduše bránila jakémukoliv rozkvětu. Poslední královna, Křišťál, si dala doopravdy záležet, aby to tu po zradě Obsidiánu rozložila na co nejmenší kousíčky a zajistila tak, že na její existenci rozhodně nikdo nezapomene.

Shannon se mezitím nacházela někde ve stavu polospánku, vnímala, že se rozhodně nemůže nacházet ve svém světě plném smogu, ale bála se otevřít oči, když pro jednou ta strašlivá bolest pominula a nechala jí chvilku na rozdýchání. Vnímala, že ten člověk, co ji nese, se pohybuje poměrně rychle, ale nezdálo se, že by jakkoliv narušovala jeho stabilitu. Poryv větříku si jí hrál s vlasy, ale necítila se natolik při smyslech, aby se pokoušela o jakýkoliv pohyb, jen dýchala a snažila se tenhle strašlivý sen vypudit z hlavy.

Onyx věděl, že nesmí otálet, člověk v jejich dimenzi stárnul poněkud jinak než u nich a ani dva artefakty mrtvých kamenů jí nedokáží dát tolik času, kolik by potřeboval. Tušil sice, že ta lidská chuděra nebude vůbec nic vědět, ale i kdyby měla říct jen naprostou hloupost, tak potřeboval zjistit, co se stalo s Rubínem, jak získat zpět své vykoupení z tohoto světa. Samozřejmě se také nebál přikročit k trochu účinnějším, ale možná méně lidštějším metodám vyslýchání, nebyl žádný amatér a od lidí se toho naučil dost. Dorazil tedy relativně rychle, aby stihl zabránit rozpadu té lidské tkáně a při pohledu na tu úžasnou rodinnou idylku mu srdce sevřela ledová ruka. Zvykl si na ledacos, ale každý pohled na zničenou a roztříštěnou krásu spolu s naivní nadějí dětství ho svým způsobem dojímal. Přál si, aby se konečně vzneslo nějaké povzbudivé proroctví okolo Diamantu nebo Citrínu, jejich duše by vykoupil zlatem a stříbrem, aby se konečně mohli odpoutat od marnotratné věčnosti. A ten útes tomu dodával ten chmurný vzhled.

Zlom mezi světem živých a mrtvých vábil všechno, co dýchalo – bílá se snoubila s temnou černí, vytvářely se obrazce z mlhy, které volaly poutníky a ničily duše. Sám v nich viděl svou milovanou, proto nechápal odolnost Diamantu vůči těm všem hlasům a obrazům, ztratila svojí lásku, nebo si to alespoň myslela, ale přes to všechno tady den co den seděla a na něco čekala. Měl jisté podezření, že něco ví, že něco zjistila a že není tak opředená tajemstvím, jak se jim všem snaží napovídat, ale raději odmítal s ní jít do otevřeného konfliktu. Nemohl by to udělat Citrínu.

Citrín na druhou stranu tohle místo z duše nenáviděl, nesnesl pohled, jak se mu pro změnu jeho láska rozpadá na tisíce malých kousíčků, co už nikdy nepůjdou složit. Zabíjel ho každý den, co tu trávil, ale udělal by pro ni takřka všechno – proto sedával v té trávě, co tu trochu ztratila barvu, a snažil se zaměstnat nějakou manuální činností. Psal, maloval, vařil, vytvářel či jen smutně koukal a přemýšlel, kdy se tahle strašná tragédie změní. Jeden bez druhého nemohli existovat, ale oba dva chtěli žít. A on by pro ni udělal cokoliv a on byl ten důvod, proč už dávno neskočila do propasti, co ji tak vábila. Měla na to právo.

Zmerčili ho ihned, jak překročil pomyslnou hranici a stanul na neutrálním území, ale žena nepokládala evidentně za nutné se probudit z nekonečné apatie a třeba ho pozdravit, veškerou smysluplnou konverzaci musel odvést ten muž, co měl ale strašlivě pochmurný úsměv. Onyx se mu už kolikrát snažil nakukat, ať tu holku nechá a najde si jinou, tahle ho jednou jisto jistě pošle do hrobu a zadupe do země, ale neposlouchal ho či oponoval takovými otázkami, že toho jednoduše musel nechat. Nevyplatí se stát v cestě zamilovaným bláznům, najdou si odůvodnění pro cokoliv.

„Tak tohle má být ten tvůj cenný náklad? Počítal jsem s tím, že jsou lidé… Hezčí,“ zabrumlal ten blond muž a upřel svoje vesele žlutá kukadla na člověka, co byl nyní trochu nevybíravým způsobem pohozen na zem jako ne zrovna žádaný exponát. Přitančil elegantní chůzí, křídla tvořená z malých kamínků okolo něj zářila jako svatozář a ten jeho výraz by stál za milion… Kdyby byla Shannon vzhůru. Ale ten její stav zapříčinil alespoň nové objevy v lidské sféře, Citrín do ní neustále šťoural prstem, prohlížel si ji a nakonec rozhodl, že na ní nejhezčí budou určitě ty vlasy. Ale Rubín v ní tedy doopravdy nenašel, proto po svém příteli hodil tázavý pohled a vyčkával.

„Měla se proměnit v Rubín, když mě spatřila, ale… Evidentně někdo měl jiný plán, našla dva artefakty – nefrit a obsidián, netuším, co to znamená, ale jednoduše se to nepovedlo. Místo celoživotní lásky mám teď ubohého člověka, co se za každou cenu snažil prchnout,“ zamumlal poněkud rozpačitě ten černovlasý a hodil pohled po Shannon. Toto evidentně vzbudilo z letargie Diamant, a Onyx s Citrínem se jednoduše opět nestačili divit, protože ona byla tak neskutečně nádherná, že jim vzala slova od úst. Hrál v tom určitě i fakt, že patřila k těm nejstarším a nejmocnějším kamenům, ale na tohle si nikdo jednoduše nedokázal zvyknout, během minuty vás odzbrojila svým vzhledem natolik, že se z vás stala povolná loutka.

Vstala s nevídanou grácií od moře, kterému věnovala poslední posmutnělý pohled a otočila se jejich směrem, plavé vlasy se rozutekly ve větru jako holubice zračící mír, měla je tak neskutečně bílé, až z toho přecházel dech. Obličej měl elegantní rysy, oblé a ladné s jemně vystouplými lícními kostmi, mistrovsky krojenými růžovými rty a ty oči… Každý by za ně zabíjel, jejich bezbřehá hloubka vtahovala pozorovatele do příběhu, co vyprávěla, zářily bělobou a rámoval je jen kruh dokonale temný a dokonale černý. V porovnání s ostatními vílami si mohla připadat trochu malá, ale plně to vynahradily ženské rysy, byla tak neskutečná, že by z toho jeden plakal. Dokázala by kohokoliv přesvědčit, že je jen pouhou nickou v porovnání s ní.

Dnes jí zakrývalo cosi hodně průhledného, mléčně bílá pokožka prosvítala skrz jednoduché roucho připomínající dávno zašlou slávu antiky – též v bílé barvě, a do toho všeho za ní vlála ty dvě nejkrásnější křídla zdobená precizními kousky diamantu, odráželo se od nich světlo a hrály všemi barvami, zaslepovaly všechno v okolí a lákaly na pohled. Citrín se nemohl vynadívat, tohle byl jeden z těch mála momentů, kdy i Onyx pochopil, proč po ní ten chudák tak bytostně touží, proč ji jednoduše ke svému životu potřebuje jako kyslík. Nebyla jeho láskou souzenou, ale uměl si představit s ní žít, kdyby… Všechno má svůj rub i líc a ona také. Protože ať byla jakkoliv krásná, z jejích pohybů kromě elegance vyvěral také neuvěřitelný smutek, co vás dokázal položit na lopatky a málem i zabít.

Diamant se vydala tedy pomalou chůzí směrem k lidské bytosti před sebou, výraz nesmírně vážný, ale emoce daleko vzdálené tomu klidné stavu v obličeji, bouřilo se v ní všechno, protože věděla, co na vlastní oči spatří. Shannon mezi lidmi byla krásná, doopravdy zářila, ale v porovnání s Diamantem zanikla jako mávnutím kouzelného proutku, každý smyslný detail zmizel a zůstala jen ne příliš pohledná člověčina, co se bála otevřít oči. Diamant to věděla, byla si toho vědoma, ale nic s tím neudělala, ani nemohla. Kdo nechce v nikom hledat krásno, nikdy ho nenajde, prsty něžně přejela po zavřených víčkách, poklepala na smrtelně bílá líce a mírně se pousmála, trochu rezignovaně a pokořeně.

Do srdce jí vystřelil ostrý jedovatý šíp závisti s kapkou nenávisti, ale nedovolila těm citům, aby ji zaslepily, příliš se jí rozlámalo srdce na kousíčky na to, aby si do něj nechala něco takového diktovat. Zůstávalo v ní něco z té krásky s úsměvem, co si každý pamatoval, odmítala špatné věci už jenom z principu, ale její mínění se mohlo změnit jen vlivem situace. Snažila se nepociťovat hluboký odpor k tomu, co viděla, ale šlo to velmi těžce, protože ona měla přesně ty dokonalé rysy jejího milovaného, až se jí zatřepalo cosi v hrudi. Rozeznávala ho v každém detailu, v každé linii a tušila, jakou barvu budou mít její oči. Shannon se pro ni stala skoro modlou a byla ráda, že si ji před transformací mohla prohlédnout. A ten očividný zájem z něčí strany donutil člověka se probrat.

Jsou probuzení nepříjemná, když třebas jedete autem a někdo do vás drkne, praští se slovy, že šlofíček skončil, jindy to jsou nucená, kdy sedíte po vyčerpávajícím dni v kině a usínáte u filmu, slibujete si deset vteřinek zavřených očí, ale nakonec stejně víte, že probudit se musíte. Jindy to děláte sami, protože se bojíte, co ostatní ve vašem spánku spatří na vaší tváři, uslyší z vašich úst v oblouznění smyslů. Ale ani k jednomu se tohle nedalo přirovnat, Shannon jen neskutečně vyděsilo, tep se jí rozeběhl neuvěřitelnou rychlostí dopředu a jindy líné srdce mělo co dělat, aby zásobilo všechny orgány. Myslela si totiž, že je dočista mrtvá, když před sebou spatřila tu nadpozemskou bytost.

Vnímala ji trochu odlišně než ti dva, co bez hlesnutí stáli vedle ní a po pravdě jejich přítomnost ani nezaznamenala, čekala na strašlivý pocit méněcennosti, ale nic takového nepřicházelo, jen konejšivé teplo, co se jí rozlívalo do všech končetin a nutilo mžourat a mrkat. Až pak zpozorovala svého únosce a toho mladičkého chlapce, co vypadal jak po své první dávce těžké drogy. Už už se chystala něco říci, ale na rtech jí přistál něžný prstíček a znovu její pozornost upoutala ta žena, takže se jí naprosto všechno vykouřilo z hlavy a jen ji pozorovala, jak si druhou ručkou zajíždí mezi ňadra, aby vytáhla něco, co viselo na takřka nepostřehnutelné šňůrce.

Z pohledu Citrínu se situace diametrálně lišila, měl v tom zakořeněný citový prožitek toho nejhoršího, co na našem světě vůbec je – nesmírně žárlil na to, že se ho Diamant nikdy nedotkla, nikdy mu neprojevila takovou náklonnost jako té dívce, se kterou vlastně vůbec nemluvila. Jistě ho pohled na ten její pokus o osvobození předmětu trochu vzrušil, ale nic se s tou zradou nedokázalo vykompenzovat. Jen na ni frustrovaně zíral a čekal, co z toho nakonec bude a nebude. Už se vnitřně nějak rozhodl, že by toho mohl nechat, ale sám moc dobře věděl, že mu tohle úsilí vydrží tak maximálně pár minut, a pak bude žádat o to, aby ho nebrala vážně.

Diamant konečně objevila ten ztracený poklad, vytáhla malou věžičku ve fialové barvě, předmět, co se poutal k Ametystu. Položila ho člověku do ruky a počkala, až konečně nabyde své správné velikosti a míry, aby zapadl do sady s koněm a tanečnicí, věž se zhmotnila a vytvořila tak spoustu drobných odlesků smetany v jinak jednolité slabé fialkové barvě. Byl to krásný předmět, co zajistil, že nyní je Shannon skoro neovlivněná tím, že ji někdo přenesl do jiné dimenze – stačil už jen jeden artefakt, aby stárnutí konečně pozastavili a ona pro ně byla použitelná. Nevěděla, co se to tu děje, protože příběh Rubínu a Křišťálu a Obsidiánu jí přinášel až příliš mnoho bolesti, ale nějak podvědomě tušila, že se tímhle všechno změní.

Diamant věnovala jeden přenádherný úsměv Citrínu, milovala ho za všechno, co pro ni udělal, zbožňovala, ale ještě nenastala chvíle, aby byla ochotná mu to říci, protože… Nemohla mu slíbit tu vášnivou nádhernou lásku, co prožila prvně, potřebovala jistoty, že od ní neuteče a po jejím boku bude stát do skonání světa, že ji podpoří a poradí a nikdy neopustí. Nechtěla ho mučit, doopravdy netoužila po ničem jiném, než aby tahle šaráda konečně mohla skončit, ale její city byly tak neskutečně křehké, že se bála je vyložit na váhy. On vše prožíval s přílišnou vášní, ona po tom posledním skutku váhala. Zatím stál po jejím boku, ale tohle byl křest ohněm, pokud jejich vztah přežije člověka, pak se bude muset navždy rozloučit s Obsidiánem.


"Rozzáří krajiny, oslepí rozum světa,
nečeká nic, schází jen jedna věta,
lidskost má namále, srdce se hroutí,
přítel se vyhýbá, princ se kroutí,
musí zapomenout, konečně se vzdát,
přestat mu utíkat, přestat se bát,
jenže kdo rozlomí ledy, když slunce to není,
kdo to v ní objeví, komu moře pění,
v bitevní vřavě shodí své obavy,
zabije morálku, poškodí mravy,
slunce s ní vyjde, temná přistoupí,
oheň se rozhodne, z trůnu sestoupí,
stojí však před ní jedna překážka,
bude to výhra, bude to porážka,
tvář zdobí jí jen jedna strašlivá vráska,
a sic nešťastná láska."


4 komentáře:

  1. Je to pěkná povídka, konečně se dostává do nějakého akčnějšího stádia, jen by mě zajímalo, kolik chystáš kapitol cca. Zároveň nevím, jestli jsem tuto kapitolu správně pochopila, bylo tam toho hodně, ale myslím, že co jsem to v noci zaspala, tak to teď dává lepší smysl, hezky se to uleželo a nyní to vidím hezky souvisle, jen asi nevím, co si o tom mám myslet, to bude to nepochopení. Na tohle jsem prostě hrozná, na to vysvětlování pocitů a dojmů. Zkusím to ještě jednou, příběh mi smysl dává, přes noc se mi ucelil, jen nejsem schopna poznat pointu té básničky na konci, ale básničky, pokud nejsou všeříkající a odkrývající, tak je prostě nepochopím, jsem totiž úplně bez básnického střeva a jakákoli inteligence v tomto směru se mi vyhnula velkým obloukem.
    Každopádně se těším na pokračování, doufám, že bude co nejdříve, protože ten děj je takový, že se uťal a já chci vědět víc, samozřejmě je mi jasné, že nemá cenu do toho jakkoli kecat, takže konec, už není, co dodat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, Sill, moc. Kapitol plánují nějak přiměřeně, asi okolo 10, protože někdy i málo věci toho řekne hodně. V příští kapitole snad vyjasnim většinu natukleho, a pak uvidíme, co se bude dít. Je to poněkud zmatecne, ale je to dobře, byl to účel. Postupně se odhalí všechno, co se tím proroctvim říká, a když si to projdes u konce zpětně, tak pochopis většinu. Tam trochu mate konec, kdy je to vlastně vztazeno na Diamant, ale já jsem vypustila podmět... Snad to po sto letech nebylo tak špatné. Další kapitolu rozhodně plánuji, ale musím nejprve projednat se svou hlavou detaily, kolik se toho poví... Pak si trochu zaakcnime, trochu se uvolníme, pak se zabijeme a svleceme a na konci si poplaceme...

      Vymazat
  2. Tak to já si počkam, s tím nemám problém a dost jsi mě nalákala tím "pak se zabijeme," sice nevím přesně, co tím myslíš, ale velmi mě to zaujalo, stejně jako to "zakčníme." I přes tvou nápovědu jsem to bohužel nebyla schopna rozluštit, ale to nevadí, počkám si na pokračování, ať už bude kdykoli.

    OdpovědětVymazat
  3. Wau o.O Moc se mi líbí tvůj styl psaní, je na něm něco originálního, co se hned tak nevidí, takže rozhodně mám v plánu číst dál. Přemýšlela jsi někdy, že bys vydala knihu? Myslím, že co do délky kapitol a stylu jazyka bys na to docela měla, řekla bych, že nakladatelstvím by se tvůj styl líbil.

    OdpovědětVymazat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS