Blízcí jako dva cizinci

Cítí se podivně klidná za temných nocí,

kdy po ulicích ťapají ďáblové modroocí,

planoucí hvězdy tiše sedí a naslouchají,

básním, románům a útržkům z bájí.

Za dne slzy stékají po popelavé tváři,

kde smutek, beznaděj a děs se sváří.

Cítí se velmi spokojený za svitu měsíce,

srdce radostně mu buší, září nejvíce,

tma motá kolem nadýchané zapomnění,

kde ani obraz, ani vůně, ani zvuk není.

Slunce bodá ho do uplakaných očí,

když v jeho svitu na něj znovu útočí.

Tančí uprostřed těch nejjasnějších dní,

je jaro, léto, ten hřejivý pocit chodí s ní.

V záři sluneční její nebeská krása vyniká,

když mraky se honí a čas pospíchá.

Pod rouškou tmy pod dekou se krčí,

pod postelí zakopaná strašidla chrčí.

Tančí jen v prvních paprscích slunce,

den do oken vniká pomalinku, lehounce.

Teplo, zvuky a na jazyku chuť rána,

všechen smutek sňat, všechna radost dána.

Ve svitu měsíce jsou to rány na duši,

jako by byl němý, jako by byli hluší.

Po noci hladoví, dne přesycení,

hledají klid tam, kde nikdo není.

Jsou vděční a šťastní a úplně malincí,

jeden druhému blízcí jako dva cizinci,

a ve zdánlivé blízkosti nacházejí útěchu,

nádherné, silné a sladké děti bez dechu.

Jste dětmi měsíce? Záhadní milenci noci?

Chcete bojovat sami? Dosáhnout všeho bez pomoci?

Jste láskami dne? Ze slunečních paprsků upletení?

Ve spánku do snů zachumlaní? Ve dne k hrdinství vyvolení?

I když vás lidé léčí, i když vás lidé raní.

(Ať záříte ve světle Slunce. Až záříte v jasu Měsíce.)

Neplačte - stejně jste milovaní.