Náruč domova

sobota 6. prosince 2014

Ten den si pamatuji naprosto jasně. Ocelová oblaka plíživě halila vrcholky hor do své pochmurné nálady, ubírala slunečního svitu a vázala oprátku všem svým bastardům. Průbojná zeleň dávala na odiv svou nezkrotnou nedobytnost a vřískot větru se odrážel od starých kamenných zdí rodinného sídla. Já stála na prahu s objemným kufrem u nohou a znovu si připomínala důvody, proč musím hnízdo opustit. Nehledejte v tom prosím sentimentalitu domova, vysmála bych se každému, kdo by něco takového tvrdil, ale potřebovala jsem logické argumenty pro svého hádavého otce a utěšující slovíčka pro agresivní matku.

O své rodině bych toho mohla napsat mnoho, ale nic by dokonale nevystihlo tu zvrácenost našeho rodu, patetickou potřebu ubližovat svému okolí, hrát si s ohněm a skladovat trofeje svých deviací. Nenáviděla jsem je všechny do jednoho za sadistické choutky, za otrávené krysy a zaškrcené psy, ptáčky se zlámanými vazy, dětské kostičky ve sklepě a živé tkáně na kožených opascích. Ze vší radosti tu zůstali jen krkavci a havrani, co se nenasytně prali o každý kousek syrového masa a hřbitov všech čestných obětí naší povýšenosti. A poté příbuzní, kteří přežijí všechno, jen ne smrt.

Ticho rezonovalo v ušních bubíncích a řezalo do mozku, naskákala mi husí kůže, vyschlo v krku a roztřásly se mi ruce, pokoušela jsem se zavést rozhovor, ale vlastní hlas mne zradil. Nikdo z nich vůbec nic neříkal. Zarytě mlčeli a v jejich pohledech jsem četla jen pohrdání, odsouzení… Na první pohled tak idylická rodinka a skrývala v sobě tolik zlého, prohnilého a špatného, že jsem na okamžik myslela, že naše loučení proběhne za žaludečních nevolností, ale i když jsem vyrazila k přistavenému taxíku, tak se nikdo z nich ani nepohnul. Probodávali mě očima a drželi se za ruce jako nějaká satanistická sekta před obřadem.

„Pamatuj si jen jedno, sestřičko… Tak jako jiskra k ohni patří, tak jako smrt s životem se bratří, ať se třeba na konec světa obrátíš, domů se vždy navrátíš.“

Měl pravdu.

Stojím tu znovu, v ohořelých ruinách kdysi monumentální mučírny a hledím prokletou oblohu, co mi svazuje ruce, na skály, co probíjí se k srdci, a vdechuji otrávenou vůni nízkého porostu. I přes to však kráčím kupředu po hřbitově zakopaných vzpomínek, hledám cokoliv známého a nacházím jen tu tíživou atmosféru, hřbitovní kříže a prudkou nenávist. Šlapu po dřevěných stolech a židlích, po peří havrana, po svém otci, matce, bratrovi, zásobách jídla, bičících a kabátech, šperkovnicích a ostřích nožů, po provazech a památkách na zemřelé. A jsem lhostejná, protože vím, že tohle je jejich chyba. Trest. Odplata. Nevadí mi ničit pozůstatky, nestarám se o případně přeživší, jen naslouchám tichounkému šepotu, chóru mrtvých, co kráčí do hlubin pekelných, rozeznávám jednotlivé hlasy a posléze i slova. Klesám na kolena, popadám se za hlavu, odháním myšlenky na jeho slizké dotyky a odmítám tomu uvěřit. A on tam přes to všechno je.

Kdesi mezi nebem a zemí stojí můj bratr a mazlí se s jednotlivými slovy, recituje dětskou básničku a vyžívá se v tom. Ten důvěrně známý důraz na sykavky a crescendo, gradující význam, co vše půlí a trhá na cáry a lačnost po krvi…

„Jsi jako jiskra, co k ohni patří, jsi smrt, co s životem se bratří, všechnu svou sílu jsi využila. A i přes to jsi se navrátila.“

1 komentář:

  1. Tady se mi hodně líbily popisy. Bylo to podle mě trochu těžší na čtení, ale jsem ráda, že jsem se prokousala až do konce ;) Má to takové určité kouzlo, díky kterému to člověk prostě musí dočíst, vyvolává to ve mě takový řízený chaos, neumím to dost dobře popsat, ale bravo ;)
    - Eliza

    OdpovědětVymazat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS