Hleděla s úžasem do šibalských zraků,
srdce zchvácené panickou potřebou,
zatoužila po volnosti divokých ptáků,
nechtěla čekat, mučit se prodlevou.
Přála si rozpřáhnout bělostné paže,
nechat tělo padat ze strmého útesu,
uvolnit mysl z pout, co zvyk káže,
chtěla zazvonit na neznámou adresu.
Přejet si po zápěstí ostrou břitvou,
hloupě opít se v nejlevnějším baru,
svést vojáka před osudovou bitvou,
vypálit kostely, zničit božskou faru.
Políbit toho, kdo jí nedal v noci spát,
vysmát se té, které ji nutila plakat,
poprvé na nemravné otázky se ptát,
z nejvyššího patra domu skákat.
Prohnat se divým cvalem po krajině,
svléknout tíhu rukavic a korzetů,
na prostopášníky culit se nevinně,
zasmát se s láskou strohosti baletů.
Vtáhnout do plic kouř z cigaret,
navštívit společnice mužů chudých,
jednou zkusit si svůdný kabaret,
něžně kousnout si do rtů rudých.
Tělo vhodit do nezkrotného oceánu,
rozvířit vichry s jejich ničivou silou,
zavřít za sebou matičky země bránu,
uhořet plameny ohně nadmírou.
Zažít nespoutanou lásku dívenky,
darovat nevinnost vábení těch očí,
nechat za sebou bývalé panenky,
jen ať kolem ní svět se točí.
Za svobodu provdala by svou moc,
ale nyní jen pohled kajícně sklopila,
krev bouřila v žilách celou noc,
a do smrti ji neukojenost trápila.
Těžko ale poradit těm, kteří váží kolem sebe lana,
neplačte pro jeden zatracený kvítek společnosti,
odmítla volnost, když na podnose byla jí dána,
směnila vášeň za příslib počestnosti…
