Záplava peří vzduchem se vznáší,
s půvabem šelmy a dravčí kuráží,
lákavá jako hořká čokoláda,
k čemu tahle vzletná maškaráda?
Černá labuť opatrně nakračuje,
proč jen divoký plamen potlačuje,
výraz bez lásky, vášně a touhy,
královský balet - surový a pouhý.
Proti tomu s ladností jarní květiny,
pluje místností bělostný šat dívčiny,
rozzáří se sladký úsměv nevinný,
jak chytá ji krásný princ hrdinný.
Společně stoupají v rytmu houslí,
překrásné piruety lásky kouzlí,
poráží tu proradnou pokušitelku,
sráží ji na mramorovou výstélku.
Ozve se zuřivý potlesk, opona klesá,
nad dobrým koncem každé srdce plesá,
přináší se pohádkářům honosné kytice lilií,
kritika žasne nad tou nepopsatelnou chemií.
Klaní se bílá holubička i havran černý,
každý svojí roli stále dokonale věrný,
líbá na tvář muž tu blonďatou krásku,
přehlíží nenáviděnou tmavovlásku.
Ztělesňuje hřích, snad proto tu dnes tančí,
zdá se jako splněný sen samčí,
ale pro tento večer všichni ji nenávidí,
chudince malé strašlivě křivdí.
Může snad za to, že má strašlivou moc?
Že stojí všichni o jednu ukradenou noc?
Že získala roli padnoucí a přeci -
dala by přednost jiné zlaté kleci.
Světla se rozžehnou, podpatky klapají,
účinkující schází se v šatně potají,
probírají hvězdný úspěch další,
balí své pohnutky do kabátu z falší.
Několika polibky loučí se zlatovláska,
smutně do zrcadla hledí ta druhá kráska,
marně na své navěky a navždy čeká,
černé líčidlo po tvářích jí stéká.
Zase jedna osmělá noc v obrovské ložnici,
ukolebaná k spánku prášků tisíci,
jak bolest nedá mladému tělu odpočinout,
není, kdo mohl by ji k hrudi své přivinout.
A poté snídaně chudáka - sklenice vody,
pro krásné tělo musí odpustit si hody,
navléci si přiléhavý šat a znovu -
dělat čest svému jménu a chovu.
Málokdo patří k vyvoleným královských,
málo z nich přežije utrpení let žákovských,
ale když teď na vrcholu stojí, váhá,
zda cesta ke štěstí má být tak drahá.
Náhle bez upozornění dveře se otvírají
a ty nejzelenější oči na světě se jí ptají,
kam tu nespoutanost v sobě zamyká,
a kdo klíč od ní polyká.
Nevěří tomu, když hlavou vrtí záporně,
omlouvá se, že se ptá tak nevhodně,
ale rád by se vydal hledat ukryté poklady,
pokud by proti tomu neměla dáma výhrady.
Chce až příliš moc - brání se raději svou maskou,
mává mu před obličejem papírovou láskou,
ale stačil jeden dotyk - plní ji síla predátora,
a ta ho tak láká, táhne k ní toho netvora.
Zmizel cukrový princ a smilnice odporná,
má děvče štěstí, že jeho vůle vypadá úporná,
když na zeď ji vlastním tělem tlačí,
je to málo - ale ani všechno nestačí.
Co zůstalo po tom ohnivém večeru?
Vzpomene si někdo na tu nádheru?
Marně hledat památky v místnosti,
ale copak se tak rychle člověk odprostí?
Copak stalo se s tou věčně smutnou?
Sedí v krásných šatech - a jí večeři chutnou,
jiskřivýma očima vyzývá muže před sebou,
jedno svůdné zčervenání - a stala se potřebou.
Kam zmizelo nám oslnivé princátko?
Už dávno neláká ho to nevinné pozlátko,
v pažích vězní si svoji malou lvici,
a získal to, o co jiní bojí si říci.
Žijí si svou drobnou pohádku baletní,
oba dva svoji - a oba dva perfektní.
