Pořízení stroje času a prodloužení dne

pondělí 6. října 2014


Pokud vás doopravdy nezajímají žvásty Kaisy o tom, co nového se událo v jejím malém světě, tak nemá ani cenu otevírat tento článek. (Ačkoliv informuje, jako jeden z mála, o reálné postavě vyskytující se v našem časoprostoru.)
Pro dnešek si odpustím ono pověstné zarovnání na střed, jelikož bych sama docela špatně nesla čitelnost článku, který by tak vypadal ještě delší, než se ho ve skutečnosti chystám napsat. Vlastně bych se ještě chvilku mohla věnovat formátování svých výtvorů, protože mi to poslední dobou činí neuvěřitelné problémy, kdy se spikne blogger se všemi technickými prostředky a básničky si vesele poskakují po stránce bez ladu a skladu, což mou velmi perfekcionistickou duši pořádně deptá. Ale na rozdíl od minulé domény alespoň nějaký článek mohu vytvořit a tvářit se tak děsně aktuálně, když po měsíci přidám sto let staré básničky.
Určitě si některá má "SBčka" všimla, že se na jejich blogu neobjevuji tak často, jak úpěnlivě prosí svým omezením jednoho týdne, ale řeknu vám to, vážení, asi takhle - já navštěvuji ty blogy v momentě, kdy to uznám za vhodné, kdy se mi chce a když naše spolupráce funguje. To samozřejmě pro ty stávající neplatí, zbožňuji ty, co zůstaly, ale vztahuji to spíše na nejmenovanou slečnu, u které jsem měla velice nepříjemný komentář o tom, jak já mám plnit povinnosti. A když jsme u těch příjemností, tak jsem stačila vyjádřit dost neurvale svůj názor na jednoho recenzenta. A nejsmutnější na tom všem je, že mi jsou stále absolutně šumák. 
Tudíž zpět k důvodu mé neaktivity jak na webu, tak všude možně v komentářích, tak na všech stránkách, kam se vás snažím odkazovat - jednoduše trpím takovou šílenou nemocí, která v posledních letech rapidně rozšířila svou fanouškovskou základnu - ne, nechytila jsem ebolu, HIV ani nic podobného, jen zkrátka a dobře nemám čas na psaní souvislejších textů než tohoto velmi nemoudrého článku, který snad má v mých očích tohle ospravedlnit. A ejhle, přeháním to zase s délkou vět, můj mentor by nadšený nebyl.
Fajn, tak se pomalu dostáváme k důvodu, proč tohle všechno vlastně momentálně nechám svůj mozek vymýšlet - nastoupila jsem do druháku na gymplu, tudíž mám učení nad hlavu, odjíždím do Skotska a nedávno jsem týden jezdila se svou třídou na kole, naplácala jsem si do týdne co nejvíce kroužků a ještě zjistila, že se stmívá poněkud brzy. Další dlouhá věta. Hm... (Každopádně udělejte fyzikální pokus. Sedněte si k molekulám ideálního plynu a jejich kvadratické rychlosti, doplňte to o pár informací o Nepomukovi, který byl vlastně ještě ke všemu Pomuk a zjistíte, že než se nadějete, tak je tma a čas balit všechny předměty do tašky, abych je mohla zítra zase vytáhnout.)
Co se mého volného času týče, tak vás doopravdy asi nezajímá, že jsem se dobrovolně upsala k tanečním, které sice zabírají celé úterý, jelikož nemůžete přijít oblečení jak na diskotéku, ale rozhodně jsou zajímavé. Líbí se mi to, jistou snobárnu mám asi vrozenou v genech, jak by někdo řekl, ale jednoduše mám ráda lepší společnost. Vypadá to pěkně, úhledně a lehce dokonale, což v porovnání s neustále se mračícími lidmi na ulici potěší zatvrzelé srdíčko. Zase jsem se tomu nepodstatnému věnovala, ačkoliv bych to dělat neměla. Ale nesuďte nás, básníkoidy (tvor připomínající básníka). Stává se to.
Další věc, která ale určitě bude znít mnohem zajímavěji, je kurz tvůrčího psaní, který jsem ve své hlavě stihla přejmenovat na sezení neanonymních alkoholiků. Mám-li vám dát dobrou radu, tak... na to je ještě času dost, myslím si. Berme to tak, že první hodina se mi zdála děsivá a hrůzostrašná, druhá relativně vtipná, když si člověk uvědomil souvislosti a také leccos vypověděla o mé povaze... Ale podívejme se na to trochu podrobněji (haha, jako by to už rozpitvané nebylo dost):

1. lekce
Scházím se v 16:00 se svou drahou a nejmilovanější... Mariellou? Elizou? Jak mám sakra té holce říkat? Pro naše potřeby řekněme třeba slečna Ofélie (ano, probírala jsem Hamleta, koho by to napadlo...). Ona přišla relativně včas, já tam stepovala o půl hodiny dříve, ačkoliv za normálních okolností dostávám jiný čas - tak o čtvrt hodinky dříve, abych nemohla přijít pozdě. Pozorovala jsem policejní akci o nějakém neanglicky a neněmecky mluvícím chlapovi s nevhodnými návrhy pro nějakého divného kluka. Postávaly u toho dvě slepičky a ozývala se slova jako "shut up" a "sexual meaning", takže mě to nezajímalo ani zdaleka tolik jako uklidňující účinky Rammsteinů a Hammerfall.
Vcházíme do knihovny, kde si ještě odskočím vrátit knihy (a samozřejmě jsem zase dvě přibrala, protože jedna je málo a tři jsou moc). Následně zjišťujeme, že jsme tu zbytečně brzy, takže další půlhodinu se projdeme po schodech a pokusíme se nervíka Kaisu před tím děsivým momentem vyvenčit na balkóně. Moc to nepomohlo, jelikož Kaisík se bojí výšek, takže opět usedáme do rozvrzaných židlí a tupě zíráme do svých knih. Také si občas samozřejmě prohlédnu ty divné lidi okolo nás, ale jinak jsem plně zaujata Puškinem. Z naší "výkladové místnosti" se ozývají německé předložky a slova, což už poněkud temnou atmosféru ještě dokresluje. A pak nás pozvou dovnitř.
Usedáme okolo takových divných stolů, připomínat mohou jen parodii na jídelnu kdesi ve filmech, takže se dlouhému opisu vyhnete - akorát jsem si stihla všimnou plakátů na druhé straně, kde se hlásají všechny možné verze mojí učebnice němčiny. Hodně potěší, co myslíte? Dostáváme papírky s otázkou, které jsem se od počátku obávala - Co od kurzu očekáváte? Jak to mám sakra vědět, jsem kuře ve vývinu a šla jsem do toho s nejistou vizí, že mi to třeba pomůže se psaním. Když přijde řada na mé nepoetické důvody, tak něco žbleptnu a ozve se jen jistě a nějaké takové ty zdvořilé fráze. Fajn, první dojem nulový. 
Nikdo se mi nezdá vyloženě zajímavý, jen jedna madam má tendence mluvit zdlouhavě o blbostech - asi jako já psát, že ano, ale později se ukáže, že mou maličkost určitě zná mnohem lépe než já sebe samotnou, takže si vyslechnu pár chytrých komentářů, které mě sice absolutně netankují, ale na klidu taky nepřidávají. Je mi vedro a dostávám první povídku, kterou naštěstí nemusím číst. Na konci lituju toho, že jsem do toho vůbec šla a z místnosti odcházím poněkud zklamaná. A taky rozrušená divnými otázkami - třeba proč nosím černou. A taky jsem se dozvěděla, že je to velmi depresivní barva. V tom případě jsem chodící sebevražda, těší mě. 

2. lekce
Už mi není vedro, pro dnešek jsem zvolila sukni a opět čekala na Ofélii... Ona si totiž hledá Hamleta (jen aby se mi někde nezabila, co bych pak s ní dělala, vodu nemám ráda) a přestává myslet na chudinku Kostičku, co tam dřepí a pozoruje dva džusy a účastníky neanonymního alkoholového sezení. Nakonec jsem se na Ofélii vykašlala a šla vrátit další knihy, abych třeba nepřišla pozdě. Poté s elegancí slona vycházím schody a sedám zase na ty ošklivé židličky pokukujíce po kafíčku, které mi nakonec ale kazisvětka zakázala, že prý ať na to ani nemyslím. 
Přisedla si k nám jedna taková milá slečna, chvilku jsme pokecaly a poté se opět vydaly do učebny, kde by srdíčko mého němčináře puklo radostí (že bych ho tam přivedla?), usadily se a zjistily, že milá paní s podobnými tendencemi s námi nechodí, takže se o sobě nedozvím další fakta (ach, jak smutné, že ano?). A začínají se probírat domácí úkoly, aneb líčení na půl stránky s použitím opisů barev a večera či rána. Některá se mi zdají povedená, jiná o něco méně, některá sotva vnímám. Ale snažím se být pozorný posluchač.
Dochází na moje veledílo - světe div se, vešla jsem se do rozsahu - někdo oceňuje drobnosti, hledí se na použití citově zabarvených slov (ale jen málokdo chápe, co tím vyjadřuji), škrtají se mi tam nějaká slova, co bych tam stejně napsala znovu a mimo řečí se dozvídám od jednoho zamilovaného klučiny, že bych měla psát blog. Tam prý odpovídá můj styl psaní. Mimochodem jsem tu poznámku hodně pravděpodobně odignorovala a vrátila se k ní až mnohem později, kdy jsem vlastně zjistila, že je mi úplně fuk, co si myslí, ale já blog psát nebudu. 
Tomu chlapci pak bylo vytknuto, že má příliš roztahané a sladké povídání, na což reaguje tím, že normálně píše depresivní věci a kdesi cosi. Ofélie se brání, že u ní je normální, že její názor neodpovídá většině. Zjišťuji, že asi kritiku snáším nějak velice dobře, nebo jsem jednoduše ignorant. Asi bych souhlasila s tím druhým.
Ke konci už trochu ztrácím tu tendenci vše zaobalovat a hledat na tom to pěkné, protože mě bolí hlava, zase je mi vedro a nudím se, ale neřekla jsem nic, za co bych se měla stydět. Odcházím s tím, že někdo pokládá můj výraz za velmi kritický. A já se děsím toho, že je mi úplně jedno, co si o mém postoji myslí. Neznají mě a dokud nebudou chtít, tak se jim to ani nepovede. 

3. lekci vynechávám, protože rýmička skolí i ty největší ledovce.

Tudíž asi tolik k důvodům, proč absolutně nic nestíhám. Zajisté tu mám nějakých 1 500 slov Dědictví a podobných blbinek, ale ještě jsem to nedotáhla do konce. Nic neslibuji, protože odcházím do Skotska na týden, a pak budu mít opravdu co dělat, abych to všechno dohnala. 
Sice se tu nějaké články objeví - jsou všechny přednastavené ze dne, kdy sepisuji toto veledílo. Pokud si to někdo chcete vzít osobně, tak vám v tom nebráním, jen mě tím nezatěžujte, už tak mám co dělat. A básník tím chtěl říci asi to, že na všechno nahlížím s nadhledem unaveného maroda.

Pac a pusu,
Kaisa.

1 komentář:

  1. Jaj, občas si říkám, že bych měla blog celý upravit, odsadit texty a podobně. Pak si vzpomenu, kolik toho má ještě udělat, než bych se do toho vůbec mohla pustit a přejde mě to xD
    Hele, já tě chápu. Protože jsem nabrala spoustu SBček, protože je spousta supr blogů, tak už jsem nedomyslela, že mám obíhat a pak píšu omluvné články. Se začátkem školního roku jdou tyhle věci dost do kopru, takže pokud se na blogu neobjevíš, chápu to, a pokud jo, budu ráda ;) I když, vzhledem k tomu, že nemám osobně čas přidávat, tak nevím xD
    S tím balením do tašky...Přesně. Taky jsem v druháku na gymplu, vidím v tobě spřízněnou duši xD Ideální plyn může jít s prominutím do prdele, dostala jsem za to kuli xD
    Když jsem viděla Eliza, tak jsem se lekla a začala probírat seznam svých známých, kdo můžou psát tenhle web, takhle mě neděs...Kurzy tvůrčího psaní ti docela závidím, i když já tak tak stíhám svoje běžné povinnosti a další kroužek do toho by mě usmrtil.
    Krásný článek, pěkně jsem si početla :)
    - Eliza

    OdpovědětVymazat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS